Šimunky

Predstavujeme Vám dve umelecké vizualizácie slovanského hradiska ktoré sa rozkladá na polohe Šimunky v Dolnej Marikovej. Hradisko malo veľmi výhodnú výšinnú polohu, ktorá nevyžadovala budovanie výrazného valového opevnenia. Iba v jednej časti hradiska nachádzame pozostatky po zničenom kamennom vale. Ostatné časti hradiska boli zrejme chránené iba drevenou palisádou.

Verzia so širšou akropolou

Na hradisko upozornil v roku 1997 člen archeologického krúžku Jozefa Moravčíka Gašpar Zemančík. Ďalší člen krúžku pán Martin Olšovský je zároveň autorom kvalitného nákresu jeho pôdorysu. V roku 2000 sa na hradisku našlo množstvo výnimočných nálezov, ktoré poukazujú na významné postavenie tohto hradiska. Tento nákres tvoril zároveň podklad pre vytvorenie jeho vizualizácie.

Umiestnenie domov je iba predpokladané a nemá oporu vo vykonanom archeologickom výskume, pretože podrobný výskum sa na hradisku doposiaľ nerealizoval. Na akropole však je možné predpokladať zrubové stavby a v častiach, kde to podložia umožňovalo možno tiež predpokladať polozemnice.

Verzia s užšou akropolou

Archeológovia taktiež vytvorili jednoduchý plánik opevnenia časti akropoly hradiska. V prípade že opevnená plocha sa obmedzovala iba na rozsah, ktorý je vyznačený na tomto druhom plániku, bola by akropola oveľa menšia. 

Z uvedených dôvodov sme sa rozhodli vytvoriť umeleckú vizualizáciu oboch verzií. Terén, ktorý zahŕňa širšiu akropolu hradiska je veľmi komplikovaný a v súčasnosti je celý zarastený kríkmi a stromami, ktoré sťažujú orientáciu, a preto je náročné pokúsiť sa o vernú vizualizáciu vzhľadu hradiska. Napriek tomu sme sa o to pokúsili.

Autorom oboch kresieb ktorú práve vidíte je náš spolupracovník Haden Sutton, ktorý sa pri ich tvorbe snažil držať pôdorysu a mapky od Martina Olšovského. 

Obe kresby budú umiestnené na informačnej tabuli, ktorú na jar plánuje  umiestniť naše Občianske združenie Hradiská na Šimunkách. Chcem zároveň vyzvať každého, komu nieje naša história ľahostajná, aby prispel čo aj malým sponzorským darom na vyhotovenie a umiestnenie tejto informačnej tabule. Peniaze je možné poslať na náš účet číslo 2300322086/8330

Vianoce v Marikovej

Predvianočná doba v Marikovej začínala už na svätého Ondreja.

To sa dievky vybrali po zotmení ku dreveným plotom,aby zistili, za koho sa vydajú. Oboma rukami sa chytili latkového ( v tej dobe zvyčajne tyčkového, z rôzne pokrivených konárov) plota a triasli ním slovami „PLOCE,PLOCE, TRASEM CA, SVÄTÝ ONDREJ, PROSÍM CA, DAJ MI TEJTO NOCI ZNAC, S KÝM JA BUJEM PRED OĽTÁROM STÁC“. A dúfala, že sa jej bude snívať o mládencovi, ktorého mala rada.

Niektorí mládenci,ale aj dievky, zas liali do vody rozpálené olovo. Obyčajne dlho pred Ondrejom potiahli niekde kľúč, na lyžici rozpálili nad ohňom kúsok olova a potom cez očko na kľúči olovo kvapkali do studenej vody so slovami, ktoré mi, žiaľ, neutkveli v pamäti asi podobne-(Ondreju, Ondreju, na teba olovo leju, daj mi teda znac, s kým bujem u oľtára stác). Najťažšia úloha bola uhádnuť, čo im vo vode stuhnuté olovo ukázalo...ale obyčajne videli presne to, čo chceli uvidieť.

Na Barborku sa odlamovali čerešňové konáriky - Barborky, aby presne na Štedrý deň rozkvitli.

6. 12.- Mikuláš- obdarovávval  dobré deti drobnými darčekmi. Chodil oblečený na spôsob biskupa, s berlou a vrecom, alebo košíkom , v ktorom nosil darčeky. Sprevádzal ho čert s vrecom, ktorý deti strašil a vyštuchával, či chcel strčiť do vreca.
Mikuláš sa detí kadečo vypytoval a aby dostali darček, museli si ho zaslúžiť. My sme sa vždy nahlas modlili,aby sme skrátili čas, pomodlili sme sa slovami: MIKULÁŠKU DOBRÝ STRÝČKU, MODLÍM SA TI MODLITBIČKU.

Najviac zvykov sa ale dodržiavalo 13- decembra, na Luciu.

Dievčatá, zahalené bielymi plachtami, s husím krídlom (bola to celá časť krídla z husí odrezaná od posledného kĺba s najväčšími a najhrubšími perami) v ruke - Lucíje, chodili z domu do domu a vymetali pece. V skutočnosti ich nevymetali- rozvírili sadze a popol, porozhadzovali ho po kuchyni-a preto sa každá gazdiná snažila v tieto dni mať sporák, pec či plotňu v dokonalom poriadku, aby sa jej neusadili sadze po celej kuchyni, ale aj aby ju Lucíje neohovorili, že je neporiadna. Každého, koho našli doma, Lucíje začiernili po tvári. Niekde im dali pár halierov, inde ich ponúkli niečím na zohriatie. Vo veľa domácnostiach ich zaháňali s nádavkami, vyhrážaním a hundraním. Bolo to v rámci zvykov, nie s hnevom...Lucie potom zaželali nejaké veštby, či zaklínadlo, čo sa má stať (vo väčšine prípadov pozitívne).

Ďalším zvykom na Lucie bolo varenie halušiek. Do dvanástich halušiek sa zabalili papieriky s menami mládencov. Ktorá haluška vyplávala na povrch prvá, ten mládenec sa mal stať manželom dievčiny.

Chlapci mali začať na Luciu vyrábať stolček, na ktorom každý deň, až do Štedrého dňa, museli niečo prirobiť.Výroba musela trvať presne v tieto dni, a na polnočnú si ho prinášali do kostola. Keď si naň na polnočnej sadli, mali vidieť niekde za oltár, čo sa im v priebehu roka stane.

Takisto si dievky  na papieriky napísali mená mládencov, ktorí sa im páčili- na každý deň až do 24,12.-papieriky poskladali, zalepili a každý deň  jeden náhodne vybraný  papierik s menom  hodila do pece bez toho, aby pozerala, ktoré meno je na ňom napísané.. Každá dievka bola v napätí, kto jej na Štedrý večer zostane,  s tým sa bude celý ďalší rok ľúbiť.

     Tesne pred Vianocami sa robila zabíjačka, aby bolo čerstvé mäsko na sviatky, ale hlavne preto, lebo už v tej dobe mrzlo a produkty z prasiatka sa nepokazili, ke'dže sa nezaváralo, a mrazničky v dnešnej podobe neexistovali. Časť mäsa sa nasolila, časť napácovala a potom údila, aby vydržalo až do neskorej jari, slanina sa vyúdila a vytopila na masť, z vnútorností a krvi robili jelítka, jaternice a tlačenku.

Takisto sa pálila  v každej domácnosti „načierno“ pálenka- niekde ľavorovica, inde slivovica, či režná. Niektorí chlapi  išli na Moravu a v bandaske si pašovali denaturovaný lieh „kvit“(brenzák, toho istého, zabelej sa, santus....mal veľa mien, každá osada mala preň vlastný názov.V konečnom dôsledku ale každý bez rozdielu vedel, o čo ide). Pripravoval sa tak, že sa vyškvarila slanina na oškvarky, pridala sa vriaca voda a lieh ( veľmi silný, 70-90%). Malo to svoj rituál, pretože ak nebol postup s vodou a liehom správne zachovaný, celé to zbelelo a už to nebolo ono...Pilo sa to s masťou a škvarkami horúce.
Krátko pred Vianocami v niektorých domácnostiach piekli oplatky, ale v Marikovej ich väčšinou kupovali na fare. 

ŠTEDRÝ DEŇ

bol bezmäsitým dňom prísneho pôstu. (aby deti vydržali hladovať, sľubovali im, že „keď sa budeš postiť, ukážem ti krokvu zlatú“. A pokiaľ sa večer dožadovali vidieť zlatú krokvu, niekto (najviac starší súrodenci) dieťa doviedol pod strechu a so smiechom mu ukázal „pozri-tu je krokva a tu lata -krokvu s latú“.

Ráno sa obriadil statek, do obchodu sa na Štedrý deň nechodilo, robili sa prípravy na sviatky.

Otec, či starší chlapci išli do hory kúsok nad dom, pre maličký stromček. Spolu s deťmi ho ozdobili slamenými ozdôbkami, ktoré deti vyrábali podľa vlastnej fantázie  počas drápačiek dospelých, reťazami z krepového papiera, orieškami a jabĺčkami. (Od polovice 20. storočia sa už v Marikovej v murovaných domoch obyčajne dával veľký stromček-jedlička- od zeme takmer po strop, zdobil sa sklenými maľovanými guľkami a na vrchol sa nasadila „vežička“.) V dreveniciach sa stromček zavesil na hradu nad stôl.

Mama piekla chleby na celé vianoce a vianočný koláč, z kysnutého cesta neplnenú, dobre omastnú alúsi buchtu, predchodcu vianočky.
okolo obeda začala variť. „Ježíškovu kašu“- skladajúcu sa z veľkej farebnej fazule- švábky, vopred namáčanej, do ktorej sa pridali zemiaky,sušené huby, sušené slivky, krúpy z pohanky. Všetko sa dobre omastilo maslom s cibuľou a cesnakom.Bolo nutné zachovať presný postup a množstvá,pretože ináč by kaša prihorela a chuť by nebola vyvážená.Toto jedlo je doteraz v našej rodine najočakávanejšie a veľmi obľúbené. Varí sa len na Vianoce a dedí sa z pokolenia na pokolenie. S určitosťou viem, že  koncom 18. storočia okolo roku 1790 sa táto kaša varila rovnako, ako dnes, u predkov mojej mamičky- v Orgoňoviech vetve.(Podľa ústne podávanej legendy chudobná mamka-veľadetnej rodiny, vdova, ktorá už nemala z čoho uvariť štedrú večeru, povyberala jediné pozostatky zásob, čo zostali. Zmiešala ich, uvarila a omastila,pridala veľa cibule, lebo tá bola hojne v každej domácnosti, rovnako ako cesnak , aby sa deti nasýtili a z toho vzniklo jedlo, ktoré sa rozplýva na jazyku, chutná ako božská manna a privodzuje spomienky na detstvo.)

Koncom 50. rokov už aj v Marikovej bývala k večeri ryba-kapor, predtým, keďže Mariková nie je v rybárskej oblasti, tento chod sa na Štedrý večer nepodával.

Uvarila sa kapusnica so sušenými hubami, dobre omastená maslom, cibuľou a cesnakom.

Varilo sa len z potravín, ktoré sa urodili v drsnej oblasti Maríkovských rolí, krava, ktorá živiteľkou bola v drvivej väčšine domácností, dala maslo, huby sa zbierali v čase ich rastu a sušili. Rovnako sa  usušením uchovávali aj slivky a jablčné štvrtky, ktoré sa volali  KRÍŽALY.

Mamka upiekla opekance s makom, pretože v minulosti sa zákusky nepiekli v chudobných domácnostiach, ale ani u bohatých židov.

Domček, podválka a gánek museli byť pekne upratané, aby bolo všade čisto (v rámci možností, pretože v každej domácnosti sa choval statek, ktorému sa varila napr. „prasačia kaša“, dávalo piť - „picje“ a všetky riady sa opachovali do „pomýja“, ktoré sa potom dávalo zvieratám). 

Pred večerou sa každý umyl, obliekol do sviatočného kroja a spoločne celá rodina zasadla k štedrovečernému stolu, na ktorom bol vždy biely obrus. Otec ako hlava rodiny na čelo, ktoré bolo čestné miesto. Pokiaľ otec nežil, jeho miesto a zodpovednosť za rodinu zaujal najstarší syn.

Všetci sa spoločne pomodlili, aj za zomretých, otec poďakoval Bohu slovami “RÁČ POŽEHNAC PANE TYTO DARY, KERÉ Z TVOJEJ ŠTEDROSCI POŽÍVAC BUJEME“,poprial rodine ščastlivé sviatky.

(Podľa zvyku rodín sa na každý roh stola pokladal bochník chleba, aby bola hojnosť, pod obrus sa kládla slama pre hojnú úrodu, alebo sa rozsypalo na obrus hrsť obilia,pod stôl sa dávala reťaz, „aby rodzina držala pospolu pevne, ako tá recaz“, niekde dávali do maštale hlávku cesnaku, aby ochránil zvieratá pred zlými duchmi...

Prvé sa jedli vianočné oplátky. Pokropili sa medom a každý si do oplátky zabalil strúčik cesnaku-pre zdravie. Každému slobodnému dievčaťu otec urobil medový krížik na čelo so slovami "ABY CA MLÁDZENCI ĽÚBILI".

Potom sa jedla vianočná kapustnica a Ježíškova kaša. Posledné sa jedli opekance, alebo ako sa niekde volali-pupáky.Boli to drobné kysnuté neplnené buchtičky, posypané makom a preliate maslom.

Dospelí si dali pohárik domácej pálenky, alebo hriaté (niekde z den.liehu ako som popísala vyššie, inde, kde boli ľudia na vyššej osvetovej úrovni a vyhýbali sa riziku oslepnutia, pálenku. Vlastne riziku boli vystavení všetci, iba si to nepriznávali...)

Po skončení večere sa znovu všetci pomodlili a poďakovali-  "DEKUJEME CI BOŽE ZA TVOJE DARY, KERÉ SI NÁM NEHODNÝM MILOSCIVO UDZELEL."

Potom nasledovali zvyky ako priečne rozkrajovanie jablka (kto našiel jaderník krížový, mal do roka zomrieť, kto hviezdičkový, bolo všetko v poriadku). Dievky hádzali krpcom do dverí-keď spadol špicou ku dverám, do roka sa mala vydať a odísť z domu.

Počas večere veľmi napínala uši, aby počula, z ktorej strany zaštekal pes- na tú stranu sa mala vydať. Pes býval v osade zvyčajne jediný a všetci sa o neho starali.Preto pobehoval od dverí ku dverám, kde by sa mu ušlo niečo pod zub.( Občas regiónmi prechádzal šarha, ktorý psov likvidoval. Vtedy ho skryli, aby nikto nevedel,že v osade žije pes. Obyvateľov osád štekotom varoval, že sa blíži niekto cudzí).

Po ukončení večere každé zviera v maštali dostalo po troške z večere.

Na štedrý večer sa spievávali koledy a rozprávali rôzne príbehy z minulosti.

Potom sa všetci, okrem najmenších a najstarších, odobrali na polnočnú omšu.

                                1. SVIATOK VIANOČNÝ-BOŽIE NARODENIE

Každý sa ráno snažil vstať čím najprv, aby išiel NA BROTKY- umyť sa v potoku v čerstvej ľadovej vode, aby bol po celý nasledujúci rok zdravý.

Potom sa išlo do kostola, ale na návštevy v tento deň sa nechodilo.Poverčiví ľudia totiž verili, že návšteva by im POLAZILA (priviedla nejaké nešťastie v ďalšom roku).

Okrem ODBYCJA STATKU (kŕmenie) sa nesmelo robiť v tento sviatočný deň nič. Ani sa nesmelo zametať, či umývať riad.

Susedia, či rodina, ktorá nebývala v jednom dome, sa schádzali až na 2. sviatok vianočný- Ščefána.
Od Štefana až do Troch kráľov chodievali kosceľný s organistom vyberať peniaze ale túto tému si nedovolím opisovať, pretože neviem,ako to bolo. Viem len, že každá domácnosť prispievala, aj keď boli chudobní a nemali na chlieb.
V Marikovej boli až na niekoľkých židov (rodina Wiechercových, Vlachových , Knorovských ) všetci rímsko-katolíckeho vyznania. K Bohu mali oveľa bližšie, ako v súčasnosti. Verili v Boha a báli sa jeho súdu. Dodržiavali desatoro , vyhýbali sa sSiedmim hlavným hriechom a verili v Kráľovstvo Nebeské, očistec a peklo.

Deň  pred Silvestrom chodili po dedine a z domu do domu Kubovia. Boli to chlapi poobliekaní do rôznych masiek, hrali, tancovali, vykrútili všetky dievky a  ženy, a spievali:

STAŇ HORE KUBO, POZRI DO NEBE, ČO TAM VYPRÁVAJÚ ŠETKO O TEBE.
DOBRE BOLO KUBOVI, POKEĽ BOL MLADÝ, PRESKAKOVAL BUČKY, AJ STARÉ KLADY.
LEN TO ZLE UROBEL,ŽE SA NEOŽENEL. POKEĽ  BOL MLADÝ,TAKÝ PES STARÝ.

Kubovia sa ponúkli pálenkou, "baba(muž oblečený za ženu, so slamennou bábikou v perinke na rukách, znázorňujúci kojenie a kadejaké žartovné ukážky) s dzedom" prosiaci o almužnu pre "dzecisko večne nenažrané" sa obdarili peniazmi, alebo vyberal colník, či četník. Bol medzi nimi medveď, oblečený v podomácky ušitom kožuchu z dlhosrstých baranov, muzikanti s ťahacou alebo gombičkovou harmonikou, orgánkami (ústna harmonika) a ozembuchom. Ozembuch bola  olúpaná palica, na ktorej boli pripevnené plechové kúsky, ale aj napríklad plechový kravský zvonec-štabarec a podľa fantázie hudobníka napríklad drobné zvončeky, roľničky a pod. Udieraním do zeme vyludzoval melódie- alebo akosi zdôrazňoval rytmus  miesto bubnov.
Pri odchode spievali pieseň:
"ZBOHOM SA TU MÁVAJCE, UŽ IDZEME.
A ZA VAŠE DARY DEKUJEME.
NECH VÁM BOH ZAPLACÍ ČO SCE DALI,
KRÁĽOVSTVO NEBESKÉ NECH UDZELÍ."

Silvester sa žiadno extra neslávil, bol to normálny zimný deň pred Novým rokom.
Novoročné jedlo nesmelo byť z o zvierat, ktoré malo plutvy, či krídla. Verilo sa, že by tak šťastie od rodiny odletelo, či uplávalo.
Rovnako sa verilo, že "JAKO NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK" ( bez hádky, trstov, nepríjemností)

Na Nový rok sa navštevovali známi s novoročnými vinšami, napríklad: "VINŠUJEM VÁM ŠCASCIE, ZDRAVIE, HOJNÉ BOŽIE POŽEHNÁNIE A PO SMRCI KRÁĽOVSTVO NEBESKÉ. NA POLÍČKU URODZENIE, NA STATEČKU ROZMNOŽENIE A NA DZJETKÁCH POTEŠENIE. A ŠETKO, ČO SI OD PÁNA BOHA PRAJECE V TOMTO NOVÉM ROKU"... Niektorí to po požitom alkohole domotali a želali na políčku prirodzenie, na statečku potešenie a na dzietkách rozmnoženie, vznikali žartovné prepoviedky a bolo veselo.

     Vianočná doba sa ukončievala sviatkom Troch kráľov , posvätením Trojkráľovej vody aby ochraňovala pred zlom  a kňaz chodil  vysvätiť domácnosti. Kriedou napísal nad dvere  znaky, G+M+B ( králi Gustáv,Melichar,Baltazár) čo znamenalo, že rodinu bývajúca v takom dome, ochraňuje Pán Boh.
Po domácnostiach ale chodili aj koledníci- Traja králi. Z tvrdého papiera a staniolu si zhotovili koruny, najmenší si začiernil tvár aj ruky a zastavili sa v každej domácnosti.


Spievali zvyčajne pieseň : "MY TRIA KRÁLI, MY K VÁM DEME, ŠČASCIE,ZDRAVIE, VINŠUJEME. ŠČASCIE, ZDRAVIE, DUHÉ LETÁ, MY SME TRIA KRÁLI ZDALEKA.
DALEKÁ JE CESTA NAŠA, DO BETLÉMA, ZE SALAŠA.
PÁN HERODES Z OKNA KUKÁ, VIDÍ TROCH KRÁĽOV ZĎALEKA.
NARODZEL SA NÁM SPASITEľ VŠEHO SVETA VYKUPITEĽ.
A TY ČIERNÝ, NA TOM ZADU, NEVYSTRKUJ NA NÁS BRADU.
JA UZNÁVÁM,ŽE SOM ČIERNÝ, JA SOM Z TEJ AFRICKEJ ZEMI.
SLNKO JE TOMU PRICINA,ZE JE MA TVAR OPALENA
Pri odchode obyčajne rovnako ako Kubovia spievali:ZBOHOM SA TU MÁVAJCE UŽ IDZEME, A ZA VAŠE DARY DEKUJEME, NECH VÁM BOH ZAPLACÍ ČO SCE DALI, KRÁĽOVSTVO NEBESKÉ NECH UDZELÍ.
niekde dostali korunku, niekde len koláčik, ovocie, či iné potraviny.

Ľubka 

KOPINCOVA RODINA NA HORNEJ MARIKOVEJ

Po vánočních svátcích roku 1944 se rozhodl prečínský horár Matúš Kopinec přestěhovat s rodinou před nebezpečím blížící se fronty do hor. Dobře si uvědomoval, že hlavní úsilí postupujících jednotek sovětské a československé armády bude na hlavních komunikacích vedoucích směrem na Trenčín a Púchov a dále směrem na Moravu.

Rozhodl se proto vrátit do rodnéj Hornej Marikovéj, kde znal každý kámen, měl tam řadu přátel a spolužáků. Všichni byli horalé a tak i způsob jejich života tomu odpovídal. S každou životní situací se dovedli vypořádat, přesto, že život v těchto horách byl daleko složitější než kdekoliv jinde. Matúš si uvědomoval, že nikde jinde nezajistí život svojí rodiny bezpečněji než právě tam. Nejstarší syn Fero se nedávno vrátil od partyzánů a chvála Bohu ve zdraví. Celá ta jejich akce sice nebyla nejúspěšnější, ale nastálá situace jim nenabízela jiné řešení.

Sám Matúš si toho užil dost při střežení vjezdu do Prečína u jejich hájenky, kdy nacistická vojska se snažila od Domaniže proniknout směrem na Považskou Bystricu. Bylo s tím hodně problémů, shánění zbraní a munice, stavění protitankového zátarasu na silnici i ti chlapci někdy si dost dobře neuvědomovali vážnost a nebezpečnost této situace. Ještě, že jako horár měl zkušenosti se zbraněmi, dovedl znamenitě střílet a tak se snažil rychle těmto věcem ostatní spolubojovníky naučit.

Tohle všechno mu probíhalo hlavou, když se svojí rodinou nakládal nejnutnější nábytek, truhly, šatstvo v uzlech na malý vůz tažený jejich jedinou kravkou. Zbraně s sebou nebral neboť si dobře uvědomoval, že mohou být na cestě kontrolováni prchajícími německými nebo maďarskými jednotkami, nebo dokonce slovenskými gardisty a to by se jim nemuselo vyplatit. Dokonce bylo známo, že kdo bude mít u sebe zbraň bude na místě zastřelen. Proto večer před odjezdem zaběhl do lesa nedaleko skály a tam všechny zbraně dobře zabalené do nepromokavého stanového dílce rychle zakopal, dávaje pozor, aby jej u toho někdo nezpozoroval. Pes pobíhající kolem něho nedával najevo nějaké znepokojení takže Matúš si byl jistý svým počínáním. Na zpáteční cestě si v duchu zdůvodňoval své jednání a pokud by na něj přišli s tím, že byl lesník a tudíž musel mít zbraně tak je odkáže na to, že je musel dát partyzánům anebo kdo to vlastně byl, ale mířili na něj samopalem.

Projížděje Prečínem jej občas zastavovali přátelé a známí se stále stejnou otázkou.“ Kamže Matúš si sa vybral s celou rodinou-do hor, do hor“ A tak si sami odpovídali majíce své a možná ty samé starosti. Matúš zakázal dětem hovořit o tom kam jedou, nikdo nemusí o tom vědět. Když se přibližoval k Považské Bystrici a bylo vidět jakési ustupující a neuspořádané kolony vojsk tak se jej začal zmocňovat strach, jestli mu neseberou kravku, ale čeho se bál ještě více jestli stihnou přejet přes Štefáníkův most než jej prchající jednotky vyhodí do vzduchu. To se dalo čekat a rozhodně si nemyslel, že k tomu nedojde. Když už vjížděli do Orlového tak si oddechl a spokojeně uklidňoval ostatní členy své rodiny.

Děti si snad ani neuvědomovaly jakékoliv nebezpečí těšíce se na nové prostředí, nové zážitky a Rudko na svého bratrance Martina Faciníka ve Stolečném. Až po Udiču se museli motat kolonou vojáků, kteří zrovna nevypadali, že by se jim ještě chtělo bojovat, zbědovaní, oškubaní pospávali i za chůze se zbraněmi nedbale pohozenými na doprovodných vozech. Zanechávalo to na rodině hrůzostrašný dojem s předzvěstí blížící se fronty. Dokonce občas bylo slyšet vzdálenou kanodádu snad několik desítek kilometrů. V duchu se Matúš začal usmívat neboť to všechno věštilo brzký konec války. A po tolika letech strádání, obav by si to snad zasloužili.

Po odbočení na sever k Hatnému už kolony ustaly a tak se v duchu potěšil, že tudy fronta asi nepovede. Téměř zvonění zvonů je zastihlo v poledne na Dolnej Marikovej a dle chování lidí nebylo patrné, že by se něco zvláštního dělo. Chvilku nechali dobytče odpočinout, pojedli pagáče a nějaké ovoce a pokračovali v cestě. Přesto, že to bylo v zimním období příroda byla taková přívětivější jako by se chystala k něčemu neobvyklému. Chlapi většinou šli pěšky vedle vozíka a neustále se vraceli v řeči k předchozím zážitkům s ustupujícími vojáky. Na Kalužově se dokonce shlukli lidé a vyptávali se co a jak, to je tam dole u Bystrice, co dělají Němci a jak je daleko fronta. Dokonce Matúš byl upozorněn synem Rudolfem, že tam jsou nějaké cizí mladé prý dvě partyzánky v pěkném novém stejnokroji s pistolemi v pouzdrech vyptávající se na všechno možné. To se Matúšovi ani synovi Ferovi nepozdávalo, bylo to moc nápadné a proto se rychle odtrhli od skupinky a pokračovali v cestě.

Konečně se začaly objevovat horské chalupy na Hornej Marikovej, Matúš to radostně sdělil celé rodině a s mírnou hrdostí se rozhlížel po krajině, pátrajíce očima po stráních a zalesněných svazích. Prý se tady pohybují skupiny partyzánů, ale ty zřejmě nebude nikde vidět. Projížděje okolo kostolíčka na Modlatíně sejmuli klobouky, ženy se pokřižovaly a lidé z oken a zahrádek je zdravili jako navrátivší se krajany. To už si nejprve potichu a postupně přidávaje zanotoval: „Ej pod Javorníčkom tam je krásný svet..

Když se konečně dostali do Ráztoky, tak už z dálky se sbíhala rodina strýce Jozefa Faciníka, jenž je zval ihned dál,“aby sa u něho prichýlili“ S jistou únavou, ale radostně zasedali všichni společně k večernímu stolu a sklenkou borovičky zavlažovali svoje hrdla. Rudko se mezitím někde ztratil a až později se dozvěděli, že by rád zůstal nedaleko u Martina Faciníka vzdálenějšího bratrance. Všechny tyto dny plynoucí k jaru žily rodiny společným životem a starostmi, děvčata pomáhala v domácnosti, zahrádce a na políčku a kluci se starali o vyhánění dobytka na pastvu, pasení, zajišťování krmení jakmile jim to nastupující jaro dovolovalo.

Kopincovci se snažili nezatěžovat domácí svými starostmi a spíše pomahat tam, kde bylo zapotřebí. Chlapi se zvláště po večerech scházeli i s nejbližšími sousedy, aby si sdělili novinky o pohybu fronty, prodiskutovávali možné i nemožné události a přesto, že neměli tiskové ani radiové spojení se světem, tak se k nim často dostávaly různé zprávy až ze samotné Považské Bystrice.

Rudko si samozřejmě se svými vrstevníky užíval co se dalo, škola pro válečné události nefungovala. A tak kopce a vrchy, lesy přenášely radostný pokřik kluků napodobujících partyzány v bojích s němčoury. Když se začala objevovat prchající německá vojska, tak horalé honem vyháněli dobytek do hor, aby o něj nepřišli. A tak se také stalo, že jedna kráva jim utekla z  lesního salaše a oni s otcem a starším Ferom ji museli hledat a honit po lese. A to bylo zrovna v době kdy už skupinky vojáků se pohybovaly a zkoumaly ústupovou cestu na Stolečné a zřejmě přes hranici na moravskou stranu. Tehdy Rudův otec Matúš litoval, že nemá u sebe svoji kulovnici, když zahlásil:“Škoda, že nemám u sebe flintu, já bych ich pral“…

Pojednou se tam začali objevovat vojáci nějací jiní i uniformy prý nejsou německé. To klukům stačilo, aby se rozhodli jít vše prozkoumat a už pelášili dolů stráněmi směrem k silnici. Když sbíhali dolů Stolečným proti Medvedíncu tak zjistili nějaký pohyb v křovinách a začali se pohybovat schovávaje až se nenadále střetli s těmi záhadnými vojáky. Málem po nich začali střílet, když se znenadání srazili. Jeden z nich se jich vyptával na fašisty, a rukou ukazoval jestli tam někde nejsou. A tak kluci po vzpamatování z prvních dojmů pochopili, že tito vojáci přicházejí s frontou a pronásledují nepřítele směrem k hraničnímu Hotelu Portáš. Jak později kluci zjistili, tak jakési velitelství zřídili tito jacísi Rumuni ve škole na Vlkove. Mezitím zajali několik německých vojáků a odcházeli s nimi do lesa. Samozřejmě kluci Rudo a Jaro Faciník a Jaro Hamár chtěli vědět co se bude dít a tak se vypravili za nimi. Ale jeden voják je vyhnal, že to není pro jejich dětské oči. Vysvětlujte, ale klukům co se má a nemá a ještě k tomu cizím jazykem-odběhli druhou stranou k lesu a ještě po dávkách ze samopalu stačili zahlédnout jak byl zastřelen poslední ze zajatých vojáků.

To však ještě nebyl jejich poslední zážitek. Když vojáci postupovali k Portášu, tak tam na ně střílel německý odstřelovač z vysokého stromu. A dokonce několik jich strefil. Kluci zalezlí ve křoví hleděli po stromech až jej objevili. Rudo odběhl k nejbližšímu vojákovi a ukázal mu toho odstřelovače. Několika dávkami rumunských vojáků byl sražen dolů a myslím už víc nepotřeboval. Nakonec kluky ale vojáci rozehnali majíce obavy, aby nebyli při možném přepadu zasaženi. Cestou domů potkali Rudovho otce Matúša, který s Janom Pacekom a Ondrejom Januloviec nesli kotouče telefonních kabelů do jednoho lesního úkrytu partyzánů. Kluci samozřejmě chtěli jít s nimi, ale nepochodili, museli jít domů.

Když se po tři dny chlapi nevraceli, bylo nutno vyslat kluky, aby se poptali v okolních chalupách a chotárech jestli se už nevracejí. Vrátili se vpořádku a dokonce přinesli nesmírně zajímavou zvěst: „ Válka skončila a byl podepsán mír“! Po radostných projevech, někde i různých oslavách, rodiny se vracely k běžnému životu se starostmi o živobytí rodin. Dobytek se vracel s horských košiarov a rodina Kopincova se pomalu připravovala na návrat do prečínskej horárně. Ten návrat byl ještě zpestřen tím, že vojáci jim chtěli sebrat jejich jedinou kravku, ale po nějakém vysvětlování jim ji ponechali.

Trosky vyhozeného Štefánikova mostu trčely vyhrúžně nad vlnami Váhu. Proto také se museli přepravit na druhou stranu pomocí převoznické kompy umístěné na okraji Orlového. Doma bylo práce dost s opětným zařizováním, opravami oken a dveří, zaopatřením kachlových kamen, ale to všechno už prožívali beze spěchu a strachu a hlavně ve zdraví, vždyť mírové jaro toho roku 1945 už kvetlo v korunách stromů.

Autori: Štefan Kapusník a Roman Perina

Plk. Štefan Kapusník: Horná Mariková

Prinášame Vám článok, ktorý napísal rodák z Dolnej Marikovej Plk. Štefan Kapusník. Autor  v súčasnosti žije v Českej republike. Od 50. rokov bol vojakom ČSL  armády, avšak po potlačení Pražskej jari v roku 1968 bol z armády prepustený z politických dôvodov. Po roku 1989 však bol rehabilitovaný. V súčasnosti sa venuje spisovateľskej činnosti a špeciálne pre našu stránku poslal tento svoj hodnotný príspevok k dejinám Marikovej.

Horná Mariková společně s Dolnou Marikovou se vyskytuje roku 1321 jako possessio Kethlehatha-Dvelehoty. Z roku 1438 pochází název Marykowalehota.  Poprve se vzpomíná samostatně v roce 1786. V roce 1828 a 1851 je nazývána jako Hornyo Hlboke. Koncem 19. a začátkem 20. století jí byl přisouzen název uherskými úředníky jako Felsomarikova.

          No a odtud už není daleko k  Dolnej a Hornej Marikovej. Po vzniku Československého státu v roce 1918 byla oficiálně nazvána celá dolina od Javorníku až po Hatné Dolná Mariková. I když na vzdálenost to byla vesnice delší než deset kilometrů, tak toto uspořádání vyhovovalo po celou dobu první republiky, přežilo dobu okupace německými nacisty v letech 1939-1945.

 A dále pokračovalo i po historicky katastrofálním roce 1948, kdy se moci zmocnila v  Československé republice Komunistická strana podporovaná  Rudou Armádou a dalšími represivními orgány vítězné mocnosti Sovětského svazu.

 I když začalo budování jakéhosi socializmu, tak po prvních pěti letech tj. v roce 1953 už správa tak veliké obce začíná působit značné potíže a přesto, že je duchovně rozdělená na Farní úrad na Hornej a Farní úrad na Dolnej Marikovej což umožňuje oběma kněžím lépe se starat o své ovečky, ale správní agenda začíná být tak rozsáhlá a složitá, že nakonec zásluhou možná tehdejších správních a stranických funkcionářů dochází k definitivnímu oddělení Hornej Marikovej a tedy jejímu osamostatnění v roce 1953 .

I když došlo k takovým kuriozitám, že mnozí lidé se narodili před tímto rokem v Dolnej Marikovej, ale rodné a trvalé bydliště měli v současné Horní Marikové. To ale už spadá do vývoje obcí jež nemusí být neměnné.

Takže v roce 1954  končí Dolná Mariková za křižovatkou vedoucí do leva do Kátliny a začíná Horná Mariková, která pokračuje oboustranně potoka Marikovky směrem až do posledních chotárů, dolin a samostatných samot a chalup až po Javorník.

Obec leží v nadm.  výšce 470 m na výměře 4755 ha. a obývá ji kolem 800 obyvatelů. Obyvatelstvo se zabývalo hlavně polnohospodářstvím s důrazem na chov dobytka a ovcí, těžba a zpracování dřeva. Ještě ve 20. století tkali plátno a sukno. Ženy téměř do poloviny 20. století  vyšívaly marikovské kroje a nosily na rukávcích okrouhlé perleťové spony z místní výroby. Vzhledem k okolnostem a místopisnému a velkému počtu různých částí, osad, chotárů a dokonce samostatných horských  značně vzdálených chalup bylo nutné rozdělit je podle dolin takto:

Hlavná dolina:  Baráky, Belejov, Dolní Jantulovci, Habovci, Horní Jantulovci, Kučovci, Míhlovci, Na Vršku, Pagaňov, Papradňanovci, Paseky, Pobočkovci,  Prieseky, Richtárovci, Ústredie, Usudíčka, U Žida, Vlkov.

Brádelné: Koliby, Pizúrovci, Úvázík,  Zorenovci.

Hlboké: Adamovci, Kotlovina, Panákovci, Pipošovci, Vajdovci.

Kadubové: Biarovci, Hehejovci, Konárkovci, Kúrty.

Modlatín: Holbovci, Hrabovci, Kluchovci, Kuchtovci, Kuruncovci, Máčkovci, Rágulovci, Šeršovci, Šikovci, Vráblovci.

Ráztoka: Adamovci, Cesnárovci, Habudovci, Haluškovci,

Hrkotovci, Chochlovci, Kopincovci, Ománovci, Riljakovci, Salanovci, Sprostákovce.

Rovné: Bakalovci, Borsenovci, Brídovci, Bubenovci, Kališovci, Kýškovci, Ondrišovci (Andrejovci, Kapusníci), Orgoňovci, Patákovci, Puchrovci.

Stolečné: Dodlové, Facinovci, Hamárovci, Urgošovci.

Udička: Fúzovci, Gacovci, Gálkovci, Gašparovci, Handárovci, Hrňovci, Chmelinec, Kaniakovci, Kolárovci, Ligásovci, Melicherovci, Miškovci, Nimochodskí, Pod Cigánkou, Šimičkovci.

Žrnové: Behno, Hluškovci, Ješkovci, Juríčkovci, Kúbovci, Kurolovci, Macejkovci, Malenovci, Morávkovci, Packovci, Rárovci, Budašov, Siahovci.

Ostatné osady: Bukovina, Hašovci, Hrebeň, Jurekovci, Končina, Končítkovci, Kostrbovci, Medvedínec, Mikšovci, Zemanovci.

 Osídlení této oblasti se datuje až do doby kamenné.

Jediným dokladem tohoto osídlení je nález keramiky lužické kultury ze starší doby železné, který byl nalezen u domu Františka Paganíka na Pagáňove.

 Někdy v 7. století před naším letopočtem zde bylo menší sídliště lužického lidu. V blízkosti osady Bakalovci se našla kamenná sekera s dvojitým ostřím, vyrobená z pískovce. Ve středu má provrtaný pravidelný otvor a je částečně poškozená, což odpovídá poměrné měkkosti použitého materiálu. Mohl to být výrobek spíše kultovního charakteru než praktická  pomůcka.Obdobně další podobné a keramické nálezy v celé marikovské dolině jsou neklamným důkazem původního sídliště předků v této krajině. Jen ta skutečnost, že jde o horskou a zalesněnou krajinu naznačuje, že nelze očekávat jiné nebo bohatší nálezy neboť přírodní ráz vždy předurčoval životní zájmy lidu k využívání přirozených zdrojů a možností k obživě.

Z geomorfologického hlediska se rozprostírá katastrální území v  Hornej Marikovej v jihozápadní části vysokého pásma horstva Javorníky. Výšková dominanta je Malý Javorník 1019 m n.m. a nejnižší bod 370 m n.m. Celý katastr leží v chráněné krajinné oblasti Kysuce.

           Když jsem zavítal do rodného kraje po více než  padesáti letech tak jsem byl udiven nesmírnými změnami, které jsem zpočátku ani nevnímal. Neustále mi něco chybělo, kdykoliv jsem se zahleděl do známých míst ať už to byly háje nebo jiné lesní porosty. Pomalu jsem se začínal adaptovat.

            Začalo to mojí rodnou valašskou dřevěnicí. Když jsem ji z dálky spatřil tak jsem nemohl uvěřit jak výrazně vynikala mezi okolními chalupami. Nebo se mi to pouze zdá, protože jsem ji tak dlouho neviděl? Ta výrazná tmavá barva napuštěného dřeva samozřejmě prozrazovala jinou barvu než jsem si pamatoval ze svého mládí. Až teprve když jsem se více přiblížil tak jsem si začal uvědomovat změny, jenž charakterizovaly něco novějšího, snad udržovanějšího. Ale charakter a ráz původního stavení se mi zdál být zachován. Nevím přesně zda jsem očekával, že mi vyjdou vstříc nějací příbuzní, ale nějaká naděje tady přeci jenom byla. Obracím se ke svým průvodcům svému synovi Pavlovi a vnukovi Michalovi s vysvětlením. „Pokud si dobře pamatuji tak bychom mohli být přivítáni strýcovou dcerkou tak asi mého věku a případně dalšími členy její rodiny.“

Jestli se nemýlím vychází nám v ústrety žena předpokládaného věku doprovázená mužem vyššího vzrůstu. Po představení a prvních zdvořilostních větách je celá situace úplně jiná. Jsou to lidé mně naprosto neznámí a po delším vysvětlování jsem se dozvěděl, že původní majitelé buď vymřeli anebo se odstěhovali jejich potomci. Současní majitelé, paní pochází z nedalekého Besného a zřejmě tam nebyla možnost stavební parcely, možná také proto, že tam už zasahuje Chránená krajinná oblast Kysuca. Její manžel pochází z Čech.

           Tato stavební parcela s pozůstatky předchozí staré chalupy jim byla nabídnuta ke koupi Obecním úřadem. Zřejmě dostali podmínku, aby byl dodržen původní vzhled staré dřevěnice s napojením na hospodářskou část s chlévem. Tyto části byly už tenkráte zděné a prokládané kamenem. Domnívám se, že stavba odpovídá záměru a rozhodně vyhovuje tomuto manželskému páru k trávení nejhezčích měsíců roku ve valašské přírodě v Dolnej Marikovej.

           Všechny okolní chalupy už nebyly chalupami, ale zděnými, tvárnicovými nebo cihlovými domky. A to bylo ono neznámé co mně zaskočilo. Člověk byl z dětství zvyklý vídat dřevěné chalupy po celé vsi, byly vidět i na stráních a chotárech oboustranně  klikatícího se maríkovského potoka.

           To patřilo k celkovému rázu krajiny a vycházelo z přirozeného vztahu horalů k přírodě a lesu. Nakonec to byl pro ně nejdostupnější materiál s nímž dovedli dokonale zacházet. Odstín barev používaného dřeva nádherně kontrastoval s okolním porostem smíšených keřů, lesíků a hájků. Jaká to byla krása, když v nastávajícím podvečeru začal vycházet bělavý dým z komínů chalup vytápěných pouze dřevem. Postupné rozsvěcování petrolejových lamp ve vsi a na okolních stráních bylo tím nejprůkaznějším důkazem  každodenní skutečnosti, že rodiny se konečně schází po celodenní lopotě k večernímu stolu. Po večerním nakrmení dobytka utichá i obvyklé bučení krav a ruch ostatního domácího zvířectva.

V pozdějším podvečeru a zvláště koncem týdne lze zaslechnout zpočátku nesmělé hlasy mladých zpěváků splývajících nejprve s dívčím smíchem a nakonec přecházejícím ve společný a radostný zpěv mladých lidí doposud jen málo ovlivněných strastmi obtížného života zdejších horalů.

To jsem, ale pouze zavzpomínal, opouštěje vozidlem Dolnú Marikovú a pozorujíc známá místa a okolní chalupy podél „hradskej.“ Pozorujíc ony modernější stavitelské projevy, nemohl jsem se zbavit dojmu, že buď jsou daleko větší než byly jejich původní parcely, nebo výjezdní dvorky mají postačovat pouze pro automobil. Chyběl mi větší prostor mezi chalupami. Radost mi pouze způsobila část staré školy u Paganí, jenž je sice zmodernizována na Domov důchodců, ale původní a přední část jsem rozeznával dle paměti z mých dětských a školních let.

            Velkým překvapením pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že  ani postaveni televizního zesilovače nezabránilo pokračování folklorních a kulturních akcí a snah jednotlivců a dokonce skupin. V obci působí víceré skupiny s různými kulturními zájmy. Je známá folklorní skupina Žrnovanka a její dětská odnož Žrnovanček, aktivní jsou rovněž  hasiči, Unie žen Slovenska a velmi populární dechovka Marikovský šramot.

 Dokonce poslední červencovou neděli ožívá Horná Mariková i se sousedními obcemi folklorními slavnostmi. V loňském roce tj. 2006 se konaly po třinácté-od roku osamostatnění Slovenské republiky.

 Obvykle začínají rozhlasovým budíčkem a v 10,00 hod. bývá slavnostní sv.mše. 11,00 bývá tradiční zvaní na slavnosti bubeníkem po hlavní části obce. V odpoledních hodinách 14,30 se schází umělecké skupiny v Amfiteátru. Úvodem přivítá zahájení mužská pěvecká skupina z Hornej Marikovej a potom už následují vystoupení folklorních skupin a dětských folklorních souborů: Žrnovanček a Žrnovanka z Hornej Marikovej, Lachovček z Púchova, Trombitáši z Lúk, Opojčanka z Opoja, Konopa z Dohnian, Javorník z Lúk, Praznovanka z Praznova. Program oživují humorné příběhy v podání strýce Izidora, lidového vyprávěče ze Žitavian. Nebude chybět ani program terchovskéj muziky bratrů Muchovců a reprezentační program souboru Jánošík zo Zvolena.

Na Obecním úřadě budou moci návštěvníci shlédnout výstavu krojovaných panenek zo Šároviec. Pro děti jsou připraveny soutěže a hry v celém prostoru Amfiteátru. Budou ke zhlédnutí i ukázky řemeslnických výrobků od lidových mistrů. Ale i oblíbená prezentace tradičních maríkovských jídel. Před Kulturním domem obvykle vyhrává dechová hudba. Některé soubory vystoupí i v Domově důchodců na Pagaňove a v horském hotelu Eva-Mária.

A protože tato tradiční kopaničářská obec se rozprostírá v jedné z nejdelších dolin Javorníků a vyniká vyjímečným životním a přírodním prostředím se znamenitými možnostmi letní a zimní turistiky a sjezdového lyžování.

 Letecké záběry této horské krajiny se úchvatně prolínají svojí barevností a oboustranně hlavní komunikace umožňují novým rodinným domkům co nejtěsněji se přimknout k okolním lesům a hájům.

 V odlehlých osadách a samotách se ještě potkáme se zbytky dřívějších valašských Javorníků, které se zachovaly v podobě dřevěných „bačovských chalup“. Největším lákadlem jsou však zasněžené javornické doliny a vrchy, kde se dá lyžovat i tehdy, když už jinde kvetou jabloně.

A co by byla veškerá krása celé přírody tohoto osobitého kraje bez přívětivých a ochotných lidí s nimiž se v rodném, valašském kraji na Hornej Marikovej setkáváme.

Při hledání povzbuzení ducha je to region s bohatou historií osídlení a proto nemůže být chudý ani na církevní památky.Víra jako jedna z nejsilnějších hybných sil lidského života dala vzniknout celé řadě sakrálních objektů jako jsou kostely, kapličky, zvonice a to nejen na Hornej Marikovej, ale i v ostatních okolních obcích jako Dolnej Marikovej, Papradne,  Hatném a jinde.

Po malebných osadách Javorníků je ještě možné objevovat zachovanou lidovou architekturu dřevěnic, kterou dodnes obdivují návštěvníci nejen v obcích, ale i v osadách a samotách roztroušených po celých Javornících. Tyto bačovské chalupy jsou charakteristickou ukázkou architektury valachů, kteří území Javorníků začali osídlovat v 16. Století. Dřevěné chaloupky přikrčené pod rozložitými kopci s pasoucími se stády ovcí vytvářejí malebný kolorit kraje.

            Tvrdé přírodní podmínky, chudoba a nouze zdejších obyvatel v minulosti se i odzrcadlily  i ve způsobech jejich oblékání. Jejich kroj nebyl nejpestřejší, nejbohatší, ale určitě byl svérázný a jedinečný. Symbolizoval dary země. O co byl kroj chudší, o to bohatší byl duchovní a společenský život.

             Horstvo, lesní masivy a háje obklopující a chránící maríkovské doliny hlavně ze severní a severozápadní strany jsou bohatě prorostlé smíšenými dřevinami,  zaručujícími pevnost podloží svými kořeny a značnou možnost zadržovat dešťovou vláhu bohatými korunami. Ta skutečnost, že si původní osadníci vybírali různé doliny se ukázala jako správná vyplývající z generačních zkušeností valašských horalů. Osady a vznikající samoty byly většinou chráněny proti přírodním živlům především z hlavního severozápadního směru a pokud protékající potok nebo lesní studánky poskytovaly dostatek pitné vody potom už nezbývalo než  vhodně využít okolní stráně a pastviny, hospodárně těžit v lesních porostech k dostatečnému zajištění nejnutnější obživy v rodinách místních horalů.

Tuto  přirozenou ochrannou hradbu tvoří nejvyšší vrcholy s trigonometrickými body  v pásmu pravé strany proti proudu Marikovky. Počínajíc Bonom s tr.b. 748,4 m. nad televizním zesilovačem, nad Bakalovci Žiar 544,2,m. nad Brídovci tr.b.774,9 m. a následuje Hrebeň tr.b. 729,6 m. pokračuje nad Brádelným v.b. 863,2 m. Při pokračování směrem k Malému Javorníku je to Galkov s tr.b.943,1 m.n.v. Na východ od Ráztoky vrchol Adamkov s tr.b. 937 m. a na sever Frňovské s tr.b.959,8 m.n.m. pokračuje kóta 976,4 m.n.v. na hraniční čáře a konečně Malý Javorník s tr.b. 1019,2 m.n.m.

Celá řada významnějších vrcholů je spojena turistickými chodníčky s vyznačenou trasou. Nejnižší bod „chotára“ dosahuje 370 m.n.m. a nejvyšší 1055 m.n.m.Stratenec, vrch na hlavním hřebenu Javorníků.  

 Závěrem bych chtěl poděkovat občanům maríkovské doliny a okolních obcí za udržování krásných lidových zvyků a obyčejů, písní a tanců. A také vyjádřit obdiv nad uměleckou prací současných lidových řemeslníků a chtěl bych ocenit um a zručnost a vynalézavost našich předků.

 A významným vkladem této lidové tradiční tvořivosti je skutečnost, že pokračují mladí lidé, naši synové a dcerky, potomci horárských současníků, kteří se zásluhou moudře stvořené přírody stále rodí a bohudík rodí…

Plk. Štefan Kapusník

Marikovská Republika

Častým terčom vtipov mnohých Slovákov je vyhlásenie Marikovskej republiky.  Tento mimoriadne významný čin našich marikovských predkov sa zapísal zlatými písmenami do dejín Európskych mocností.  Skutočnosť, že v dnešnej zvrátenej dobe sa nájdu aj takí jedinci, ktorí si z tohto hrdinského momentu robia posmech je vskutku poburujúca. Príjdu ale časy, keď takéto konanie bude v Marikovej prísne trestané!

Dr. Ján Šulavík mi poslal jednu z verzií, ako to s tým vyhlásením Marikovskej republiky bolo:

"V považskobystrickej kronike bol záznam o tom, že ked rabovali židov, po prvej svetovej vojne tak to začalo po celej doline, ale židia, ktorí bývali v Pov. Bystrici pretiahli kompu na svoju stranu aby sa tam vzbúrenci z Marikovej a Marikovskej doliny nedostali. Tí však prešli do Púchova, tam vyrabovali židovské krčmy a pod. a po železnici prišli do Pov. Bystrice a tam urobili podobne. Potom išli do krčmy u Koňa, ale to neviem presne, tak nejako sa volala tá krčma. V Marikovej bol vtedy richtárom nejaký Rarík, ktorý v eufórii vyhlásil, že ked môžu mať Republiku rád v Prešove a Maďarsku, tak aj my si vyhlásime Marikovskú republiku a od vtedy sa to údajne traduje a malo by to byť aj v kronike"

 Poznáte inú verziu? Napíšte do diskusie!

Orgoň

Miestny furman-oráč

Na pošce bolo onehdy kopa ľudzí, a tak sa jako ždycky, šetci medzi sebú vyprávali.

Tá prespánka Jezofa z Horniej fary od Gacvov, čo sa privydala pod Pupkovce,(zafrajmočila som s ňú vajcá pod kvočku)vyprávala o ích roli.

Je píľná, šetko má načas zasiaté, ozimina hej pekne zešla,posledné dni sa na ceple dosc vyciahla.

Fčera si dala orac kmotrovi, kerý orává s koňmi fšadzi po susedovcoch.

Ona je taká ľapotaňa, šetci sa hej smiali, lebo každý si pri jje vyprávaní myslel svoje...

Vyprává : „Ten mvoj kmoter Ščefo neni žiadný gožala, je to poriadný chlap-šetko robí jaksa patrí.

Fčera prišiel s tým svojím vercajchom, pekným, vyčisceným, vyleščeným, nabrúseným- riadným plúžiskom.

Viece, von mi to vie spravic najlepšiej.

Príje, a hnedz bez zbytečných rečí sa puscí do roboty.Pomály, dvosedne, dobre huboko zájdze. Nichdý sa pritom nenáhlí-lebo jako povedá, robotu treba spravic poriadno.

Zájdze fšadzi, aj kej je moc sucho, nenechá ani kúšček neobrobený. A kej mu nječo tam zavadzá, vyciahne ten plúch, šetko očiscí, a zas pokračuje.

Viece, mvoj starý je na tyto veci taký panták, nichdý mi to tak neobrobel,abych bola spokojná. Ochľonce sa a potom šetko dobabre.

Preto si iného nevolám-vždycky len kmotra Ščefa.

A ešče ani neche, abych mu za to zaplacila, povedá,že šak mvoj starý niekedy príje k ním a zas pomvože von jeho žene.

Ľubka

Kej uchycja zimu čerci

Dzeci moje,

Bujem vám vyprávjac, jako to u nás vyzjerá, kej uchycja zimu čerci.

Slúnečko už začalo sviecic ceplejšiej.

Duho trvá, dokeľ skopnie sňach. Ešče furt mosíme spac pod hrubú duchnú.

Len keby ty apríľové pľušče furt nepokúšali ľudzí. Ani statek nechce ísc ven, najračjej je vňútri, a kej necháme otvorený pitvor, alebo húvno, hnedz tam vendú, aby boli schované pod strechú v ceple a suchu.

Fšadzi je pľno  marascí, šetko zablacené, na bagandže sa chytajú gavrče blata.

Cez dzeň už kúric nemosíme, ale večér treba prihodzic  zepár polienék do šporheľa a zehriac sa. Šak aj úhrabky, alebo krúpnú kašu, či strúhané pagáče treba ugyndžic.

Roboty je furt dosc venku, treba posadzic zemáky, patružlenu, ceréľ, aj inú zeleninu.

Ale mosíme merkovac kury, aby nám nevykutrali burgyňu alebo kvaku.

Hus už sedzí, za chvíľu sa bujú kľuvac húsence.Dáváme hích do ceplého zhlavca, aby nenachládli,aby chýrno hukali a dobre rvostli.

Kej začne rvosc tráva a zacelina, bujeme vyháňac statek ven, Strakuša buje lepšiej dojic.

Mosíme hej dávac brcco, je niekedy taká dzivoká, strečkuje, aby neprisušila.

Kej k nám príje cetka z dzedziny, aby si do kondvičky zebrala  múcené mlieko, alebo srvátku, vždycky si zabuje dekík a potom sa hej šetko zhubí.

Zachvíľu príje Veˇľká Noc-to chlaniská naháňajú dzievčacká po celej dzedzine, poza uhly, poza chalupy a húvná.  Aby hích mvohli riadne pooblievac strekáľmi.

Ale njekeré, také pochabejšie, hodzia aj do potoka, tam sa potom šalejú, výskajú až sú celé jako zmoci.

No a ešče dzievčacká poriadne vyšibajú korbáčmi, až hím z toho šetkým šibe...

Zato hích dzievky   počastujú páleným a udzenú slaninkú,alebo hím dajú  písané vajcá.Malé dzeci za nimi behajú a potom sľačia, či sa hím též niečo ujdze.

Ty pripravujú už na Veľký piatek. Veznú písadlá, keré sú celý  rok schované niedze ve špajze, vosk, listy z cibuľe  a starý hrnec, aha, a ešče tam mosia mac kahanček a tak ú maľučkú mičšičku-kovovú, v kerej  rospuscia ten vosk.

Kražlice píše každá na celé  bielé vajcá podľa svojjej fantázie. U nás v Maríkovej sa vždy písali šeljaké ornamenty, ftáčiatká a kvietečky. Kvecinky sú také jednoduché. To sa písadlo namáčia do rospusceného vosku a pomálky sa jemňúčko píše. Potom sa to nechá zaschnúc a napísané vajíčká sa fkladajú do vody, f kerej je moc cibuľového líscja. Líscje je najlepšie z červených, alebo tmavých cibulí, keré zbierajú v domácnoscjach dosc duhú dobu.

Vajíčká sa varia asi hodzinu, potom sa horúcé vyberú a čistú handerkú sa pekne vylščija.

Leščením sa odcjerá vosk- kražlice sú pekné tmavo kávové, alebo do čevena, niekedy liľavé a to, čo bolo pod voskom, ostává pekné bielé. My sme hích písali predpredfčerom.

No a takéto kražlice dávajú mládzencom jako výslušku.

      F každém dome majú ve vázičke  bahniatká-posvacené v Kvetnú nedzeľu-ty nesmú chýbac ani v jednej rodzine a ptotm hích nechávajú celý rok niedze, aby rodzinu pchránil Pán Boch.

Napríšče vám povyprávjam nječo o lece.

Ľubka

Marikovské nárečie (vyprávanie po Maríkovsky)

V Marikovej sa vždy hovorilo nárečím.

Nárečie čiastočne ovplyvnilo aj to, že hraničí s Moravou. Preto je veľa slov skomolenina slovenských s českými výrazmi.

(neni, Strevice,tyto,hrnček,jako.....)

V Marikovej sa hovorí obzvlášť mäkko,napriek tomu, že miesto ď,ť sa hovorí dz, c, j ...(dzedzina, cetka, choj,urobic,dzetko,buješ,), ô sa vyslovuje vo (mvoj,pomvož,pvojdzem ), napríklad miesto koncovky –ol sa hovorí –núl ( sadnúl, spadnúl) ,miesto koncovky –ov je –vov (tatvov),nehovorí sa jej, ale hej ,

Vyberám aspoň niektoré zo slov, ktoré sa v Marikovej používali v hovorovej reči:

Bagandže hrubé pracovné kožené topánky robotníckej triedy

Boleš dlhšia dievčenská košieľka s dlhým rukávom,v páse prestrihnutá

Cárek drevený domček pre hydinu

Cedzelko sítko

Ceréľ zeler

Cverny nite

Črpáček nádobka na pálené

Dekujem (d sa vyslovuje tvrdo) ďakujem

Deklík vrchnáčik napr.na kondvičku

Duchna perina

Dzesi kamsi,niekam

Fertucha zástera

Gánek pred vchodom do domu drevená ohrádka, priednovie

Geleta nádoba, kam sa tesne na seba ukladalo naložené mäso

Hvoder priestor nad maštaľou, alebo humnom(pod strechou)

Húvno humno

Kopytcia ponožky z hrubého súkna

Kondvička kondva na mlieko, - litrová s večkom

Kopún zdeformované nevydarené zelené slivky,ktoré nedozrejú

Kredenec kredenc

Liscisko suché zhrabané lístie z lesa

Lopár doštička na krájanie

Lovíšek hlinená nádoba na mlieko,opletené drôtom

Melenec malý knedlíček z múky, nok

Nezhub neznič,nepolám,nepokaz,nevylej

Oringle náušnice

Obzierance s počakancí ironický výraz pre hlad (význam,že nebude nič k jedlu)

Onuce biele plátenné pásy na ovinovanie nôh (predchodca ponožiek)

Patružlena petržlen

Patyk palica,konár

Pagáč placka

Pecník bochník chleba

Pitvor vstupná chodbička v dome

Pleká kojí bábätko

Priednovie čas pred zberom novej úrody

Sovek obliečok na vankúš,alebo perinu

Stolek stolička bez operadla,pod sedadlom (odklápacím)bol úložný priestor,

Strožák matrac(naplnený slamou)

Šinter šarha, zabiják psov

Škriňa veľká truhlica na uchovávanie obilia

Šmyček dvojručná pilka na drevo

Šteky drevené tyčky( hrubšie polené palice) na plot

Štrymfle pančuchy

Švrliak habarka

Topárka mútelnička

Ugyndžic uvariť nie veľmi chutné jedlo

Vokolice vrkoče,zapletené z vrchu hlavy,postupne vpletané ďalšie pruhy vlasov

Vadzic hádať
Zabic - rozbiť (aľe nezabi vajíčko!)

Zbenka nádoba na mútenie mlieka

Zhlavec vankúš

Zjedný hnevlivý,popudlivý

Žber nízka drevená nádoba (na pranie,)

Zbenka drevená okovaná nádoba,vysoká,na vrchu zúžená, na mútenie mlieka (výroba masla)

Žufaňa naberačka

Ľubka

Poznáte ďalšie slová? Pridajte ich do okienka v rámci diskusie

Žatva v Marikovej

     Mariková bola vždy poľnohospodárska obec, kde súkromne hospodáriaci maloroľníci pracovali na svojich políčkach. Neboli tu majitelia rozsiahlych pozemkov, preto ani nemali nejakých nádenníkov.

Niektorým gazdom deti od susedov, siroty, či vzdialenejšej rodiny pásli kravy, či húsky, a počas nárazových prác si zavolali pár pomocníkov. Často si navzájom pomáhali  rodinní príslušníci. Preto typické oslavy dožiniek, ako ich poznáme  z folklórnych podaní, v Marikovej neboli.

     Žatva sa musela urobiť v čo najkratšom čase a počas najpriaznivejšieho počasia, v auguste,keď bolo zbožie zrelé,ale nesmelo prezrieť, pretože by vypadávalo z kláskov na pole. Ženci kosili kosami, (na dlhej palici s úchytkou (kosisko) bola pripevnená kosa a polkruhový z hrubého prútu spravený „lúbek“, na ktorom bola pripevnená akási plachta zo zrebného plátna.Tento prípravok zabraňoval obiliu prepadávať cez kosu a roztriasať sa. Naopak, pekne sa pokosené obilie ukladalo do riadkov. Za koscom išla žena, ktorá kosákom odoberala rovnaké množstvá obilia „hrscovala“ a ukladala ho na vopred upletené provieslá. ( boli to zo sícia, alebo z ovsa spletenú prírodné motúzy na zväzovanie snopkov.) Provieslami sa potom uložené obilie zväzovalo. Keď bolo pekné a suché počasie, nechávalo sa obilie-zbožie-, položené  na provieslach, voľne usušiť na slnku, „na hrsciach“. A také presušené sa potom zväzovalo. Keď bolo sychravo, alebo sa blížila búrka, ihneď sa snopky zaviazali a po piatich sa kláskami podstavali do kruhu..Na vrch sa dával šiesty, akási strieška, po ktorej dážď rýchlejšie skĺzol a tak boli postavené snopky chránené pred dažďom.Takto postavené sa volali „panáky“ Panáky sa stavali po celej dĺžke strniska, v strede, po skupinkách šiestich panákov. Medzi skupinkami panákov bolo voľné miesto. Keď sa usušené obile zvážalo na vozoch, vždy zastavili pri skupinke, ktorú naložili a zas o kus ďalej pri ďalšej.

Po odvezení sa strnisko niekoľkokrát pohrabalo, pretože zostalo ešte veľa  obilia, a potom sa na strnisku až do neskorej jesene pásli husi.Dobrá pasáčka chodila a hľadala zabudnuté klásky,aby nič nevzalo skazu.  Pohrabané a pozbierané dávali sliepkam na vyzobanie. Obilie sa dávalo v snopkoch pod strechu stavieb, „na vúkol“, odkiaľ sa počas mlátenia  vyberalo.

Mlátilo sa cepami na húvne. Cepy boli na dlhej rúčke-palici na spodu s dierkou - koženným remienkom  zviazané s asi 30 cm dlhým hrubým valčekom. Silnými pohybmi palicou sa udieralo valcom na zemi rozprestreté obilie po kláskoch.Keď vypadalo všetko obilie, slama sa odložila nabok, obilie sa primietlo a drevenou širokou lopatou-vejačkou sa „prefukovalo“-prehadzovalo vymlátené obilie proti smeru vetra.. Prefukovalo sa preto, aby prievan (húvno bolo z obidvoch strán otvorené)odvial plevy ( nepotrebný odpad, obaly z obilia), niekde sa ešte na chlieb preosievalo riečicou(okrúhle veľké sito).

    

     Niekedy v prvej polovici 20.storočia zakúpili v obci mlácačku.Bol to stroj na mlátenie obilia, na benzínový motor.Mláťačka sa dala do pohybu pomocou remeňov a kolies, vždy sa o ňu staral jeden majster mašinér.

Na mlácačku vyšiel najskúsenejší chlap, ktorý „špajzoval“. Teda vkladal povolené a mierne roztrasené snopy kláskami nadol do mašiny. Pri ruke mu bol niekto, kto vedel rýchlo chytať snopky, ktoré hádzali  z vúkolu na mašinu,ale musel na nich aj rozrezať provieslo a rýchlo každý snop podať správne otočený špajzérovi ( dlho som to robievala ja, veľa susedom.Lebo keď sa mlátilo, tak postupne celá osada. Potom sa mlácačka odviezla ďalej).

Okolo mlácačky boli ľudia, väčšinou vo dvojiciach-jedni odoberali naplnené vrecia,iní ich vymieňali za prázdne, niektorí odnášali plevy (to bola najhoršia, najprašnejšia a najpichľavejšia práca na celom mlátení a ja som ju neznášala, napriek tomu, že ma ku tomuto úkonu nikto neprinútil.) Chlapi odnášali slamu obďaleč na kopu, kde sa veľmi radi „komzovali“ deti. Skákali do slamy, robili v nej tunely a vyšantievali sa na nej. Slama sa potom odkladala na poval, pod strechu, aby bolo čím podostielať pod statok počas celého roka. Gazdiná pripravila jedlo a pitie a po skončení mlátenia bol „oldomáš“.

     Počas roka museli v každej domácnosti nasušiť dostatok sena a ďateliny na kŕmenie zvierat v zime. Dva-tri krát sa kosili  a sušili trávy (po prvom kosení bola mladzina. Tá keď dorástla, bolo z nej najkvalitnejšie seno).Počas sušenie raz alebo dvakrát sa sená obracali, obyčajne ráno, aby preschlo aj to, čo bolo obrátené k zemi.V noci navlhlo. Potom sa dávalo na kopy- do zeme sa v´tlkol dlhý kôl a okolo neho chlapi vŕšili seno, ktoré ženy hrabali. Všetky poľné práce sa robili za nádherného zvuku ťahavých maríkovských trávníc.(piesní).

Ľubka

Foto: http://www.myjava.sk/index.php?option=com_zoom

Marikovská zabíjačka

Z knihy „Od Maroša do Martina- šunka,hurky a slanina“, opisujem tradičné zabíjačky v Marikovej-Besnom a Kátline tak, ako som ich zaznamenala z rozprávania pamätníkov a dodala na editovanie a vytlačenie knihy (časť o našej lokalite) Ingrid Bernáthovej pre  VOKA prvé vydanie v r. 2001 / v USA táto kniha v anglickom preklade zožala oveľa väčší úspech, ako na Slovensku, kde sa predáva väčšinou v TIK-och.(Žiaľ, ani vtedajšie zastupiteľstvo obce a starosta  v tých rokoch o knihu nemalo záujem, v iných obciach odoberali aj ďalšie vydanie vo veľa kusoch a dávali knihu ako prezent návštevám OU, dávali do predaja v informačných centrách pre turistov a dovolenkárov.

Ako to bolo u nás v minulosti?

     Aj v najchudobnejších domácnostiach si na prelome 19.-20. storočia chovali prasiatko. Maríkovské kopanice poskytovali dobrú úrodu zemiakov a burgyne (kŕmna repa),všade bol dostatok trávy. To bola hlavná potrava pre chov domácich zvierat.

     Zabíjačka bola cez zimné obdobie, zvyčajne pred Vianocami. Mäso, slanina a masť sa museli uskladniť tak, aby vydržali po celý rok. Boli základnou mäsovou obživou veľadetných rodín. Konzervovalo sa solením a údením. Výrobky v dnešnej podobe sa začali robiť až v 30. rokoch 20. storočia.

     K zabíjačkám patrilo tradične aj delenie „výslužiek“. Boli to časti mäsa a všetkých výrobkov, ktoré sa robili v deň zabíjačka a rozdávalo sa z toho susedom a rodine. Keďže v každej rodine prasiatko zabíjali v iný čas, v priebehu celej zimy mali ľudia čerstvé mäso. V tých časoch sa mäso nezaváralo a chladničky, ani mrazničky, neboli.

    

     V rokoch kolektivizácie sa robilo veľa „čiernych“ zabíjačiek, aby nemuseli rodiny odvádzať naturálnu daň (kontigent),ktorá bola veľmi vysoká a bolo treba na zabíjačku povolenie.

Preto vynaliezavými spôsobmi odpútávali pozornosť štátnych pracovníkov. Napríklad- po avíze z nižšie položených osád posadili ešte nerozdelené prasiatko do latrínového záchoda, dali naň kožušiny a povedali četníkom, že tam sedí babka. Alebo ho v posteli pozakrývali perinami, že tam leží niekto nemocný.

Živé nenahlásené prasiatka rôznym spôsobom preháňali do úkrytov.

Zaznamenala som rozprávanie Heleny Škrabkovej –rodáčky z neďalekej osady Kátlina.

Za svojich 87 rokov prežila v osadách hlboko v horách veľa driny a biedy, ale aj radosti a veselých dní.

Skromná žena,( v dobe rozprávania) ešte plná života, rada spomína na detstvo:

Zabíjačka sa u nás konávala priamo v malej drevenej chalúpke s hlinenou dlážkou, ktorá sa pred zabíjačkou vysypala hoblinami. Štyria chlapi zabili prasiatko „tyľcom“- opak ostria sekery- zapichli nožom a zachytili krv. Z prasiatka zúžitkovali každú časť.

-         surové nasolené sadlo z čriev sa dávalo do žrádla chorým zvieratám ako liek. Hodilo sa aj na obklady, či už zvieratám, alebo pre ľudí.

-         Neočistená koža sa pribila na vráta, kde sa sušila. Podľa potreby sa z nej odrezávalo. Očistila sa holením (britvou) a šili sa z nej krpce. Z odrezkov, ktoré zostali po vykrojení krpcov sa v časoch veľkej biedy a hladu varila huspenina. Takto sa postupne koža spotrebovala celá.

Filipína Kršíková je moja mamička ( žiaľ, pred niekoľkými rokmi od nás odišla do neba).

Pochádzala z osady Besné, mala v dobe,kedy som písala jej spomienky, uvedené v knihe,mala 84 rokov.

V útlom detstve jej otca aj brata v hore privalil strom,mamka zostala sama s 13. deťmi. Boli to roky plné chudoby,biedy,driny,ale aj lásky,spevu a súdržnosti.

V malej osade, vzdialenej niekoľko kilometrov od dediny, spomína na svoje detstvo v nádhernom tichu okolitých lesov. Žili iba z plodov svojej ťažkej práce, nikdy však nehladovali. Po dovŕšení 16. roku postupne každé dieťa odchádzalo za prácou, aby pomohli svojej mamke a malým súrodencom ľahšie prežiť...

     Každoročne vychovali dve prasiatka. Jedno na obživu, druhé vymenili za soľ,petrolej, a veci potrebné k prežitiu.

     Charakteristické pre ich osadu bolo, že celá zabíjačka (rozoberanie mäsa) prebiehala priamo na rozostretej koži z práve zabitého prasiatka, ktorá slúžila ako čistý sterilný obrus.

     Odrezanú hlavu vešali vonku nad vchodové dvere, aby z nej vytiekla krv. Malo to svoju výhodu-deti sa  zo strachu patrične vzdialili a nemotali sa pri práci popod nohy a nože.

     Časti prasiatka solili a údili. Údilo sa na povale. V tej dobe neboli komíny,dym vychádzal z kuchyne cez dymový otvor.Na povale boli na krokvách (nosné časti krovu) upevnené tyčky, na ne sa mäso na hákoch rozvešalo a tým,že v zime sa stále muselo v dome kúriť, mäso sa na povale pekne vyúdilo.

Ale aj napríklad usušilo ovocie.

Ako sa solilo mäso a slanina

     Pláty slaniny z chrbtovej časti sa z obidvoch strán dobre nasolili a ukladali do čistej gelety ( asi 30 litrová drevená nádoba, spevnená troma obručmi. Na spodu široká, postupne k vrchu sa zužovala, zakrytá vekom). Medzi plátmi slaniny nesmiel vzniknúť prázdny vzduchový priestor,lebo by sa znehodnotila. Priestor sa vypĺňal menšími kúskami, vrstvy sa dobre utláčali tĺčikom. Na ochranu pred hmyzom pokladali na vrch slaniny od skorej jari, pokiaľ všetku slaninku,či mäso  neminuli, čerstvo natrhanú žihľavu (pŕľavu).

Geleta bola odložená na tmavom chladnom mieste v komore, alebo v pitvore za dverami (malá tmavá,studená vstupná chodbička  v dome).

    Rovnako sa solilo aj mäso, ale na krátkodobé skladovanie sa aj korenilo a cesnekovalo. Príprava takéhoto odležaného ochuteného mäsa bola rýchla a jedlo veĺmi chutilo.Zo solených kostí sa varila polievka.Kosti sa ukladali navrch, aby sa minuli najskôr (najmenej vydržali ).

     Takto nasolené vydržalo mäso a slanina aj do ďalšej zabíjačky.

Mútené mlieko a výroba masla

     Vo väčšine  besňanských domácností (ale tamer všade na vidieku, či okraji miest) bola hlavnou živiteľkou rodiny kravka. Mlieko a jeho produkty bolo jednou z hlavných potravín v rodinách.

Po podojení mlieko gazdiná odstavila, aby sa schladilo, a ona mohla zobrať smotanu- žltá vrstva na povrchu mlieka, v hrúbke asi 2 cm. Po niekoľkých dňoch, keď bolo zobratej a odloženej smotany dostatok, naliala gazdiná smotanu do zbenky ( vysoká úzka nádoba s pohyblivou dlhou rúčkou- rúčka bola vsadená v strede dierkovaného kruhu, a pohybovala rúčkou hore-dole ( preto túto časť  v neďalekej dedine volali jebaňa)tak dlho, kým sa od mlieka začali oddeľovať žlté maslové guličky.Keď bolo maslo oddelené, scedilo sa a dobre premylo v studenej vode. Gazdinka maslo vytvarovala podľa vlastného umeleckého cítenia a odložila do chladnej komory.

Zostávajúca odstredená mliečna tekutina-múcené mlieko- sa pilo ako osviežujúci výživný nápoj, ale zapíjali sa s ním napríklad zemiakové jedlá, múčne kaše, osúchy, či chlieb.

Maslo vydržalo niekoľko dní. Aby sa jeho trvanlivosť predĺžila, dávalo sa v minulosti do hlinených nádob  a povrch masla sa posolil. Takto upravené maslo vydržalo od jesene do jari

(bolo to dobre hlavne vtedy, keď sa malo narodiť teliatko, to sa kravy nedojili).

V prípade, že sa maslo znehodnotilo zhorknutím, dalo sa prepražiť, s lyžičkou soli a trochou mlieka.

Úhrabky

Uvarené osolené zemiaky sa umiesili „švrliakom“( habarkou) ,spolu so surovou kyslou kapustou (posekanou na drobnejšie a jemne vytlačenou vodou z kyslej kapusty –kapusnicou, do ktorej sa dávala usmažená cibuľa so slaninkou.Všetko sa spolu zamiešalo a zapíjalo múceným mliekom, alebo surovou kapusnicou.

Je to vynikajúce-chutné a výživné-jedlo.

Niekedy sa umiesené zemiaky s cibuľou, usmaženou do zlatista, zalievali múceným mliekom a to bolo hlavné jedlo dňa. Je to veľmi chutné ( v dnešnej dobe  so zakysankou).

V chudobných domácnostiach bola cibuľa okrem lieku aj akýmsi „omastkom chudoby“.

Presne to vystihol obyvateľ Juraj Orgoník, prezývkou Juro Pľcho- osady Juracovce, bol to taký slobodný čudák. Pri každom hovore rád používal slovo „ sväckej nebeskej“, keď povedal „Sväckej,nebeskej, keby ne cibule, bol bych sa planého najedel“-pretože  on  zvieratá nechoval, teda nemal ani mäso,iba keď mu niekto zo susedov nadelil.

Spomenula som si- veľmi sa mu robievať nechcelo- raz išiel spolu s viacerými  chlapmi a ženami  na „majer“ (brigádnické poľnohospodárske práce, väčšinou chodievali na Južné Slovensko, ktoré sa dodnes volajú „Dolniaky“).Všetci odišli, len Pľcho nenastúpil na vlak a vrátil sa domov. Na zvedavé otázky,prečo sa vrátil, neodpovedal. Keď sa po troch dńoch celá parta vrátila nahnevaná domov, že pre zlé ubytovacie a stravovacie podmienky z majera odišli, vtedy Pľcho akoby mimochodom, zahlásil: „Sväckej Nebeskej, kedz som na stanici vidzel na vagónoch napísané ČSD, hnedz som vedzel, že to znamená „človeče, sedz doma“!

 Autor: Ľubka