KOPINCOVA RODINA NA HORNEJ MARIKOVEJ

Po vánočních svátcích roku 1944 se rozhodl prečínský horár Matúš Kopinec přestěhovat s rodinou před nebezpečím blížící se fronty do hor. Dobře si uvědomoval, že hlavní úsilí postupujících jednotek sovětské a československé armády bude na hlavních komunikacích vedoucích směrem na Trenčín a Púchov a dále směrem na Moravu.

Rozhodl se proto vrátit do rodnéj Hornej Marikovéj, kde znal každý kámen, měl tam řadu přátel a spolužáků. Všichni byli horalé a tak i způsob jejich života tomu odpovídal. S každou životní situací se dovedli vypořádat, přesto, že život v těchto horách byl daleko složitější než kdekoliv jinde. Matúš si uvědomoval, že nikde jinde nezajistí život svojí rodiny bezpečněji než právě tam. Nejstarší syn Fero se nedávno vrátil od partyzánů a chvála Bohu ve zdraví. Celá ta jejich akce sice nebyla nejúspěšnější, ale nastálá situace jim nenabízela jiné řešení.

Sám Matúš si toho užil dost při střežení vjezdu do Prečína u jejich hájenky, kdy nacistická vojska se snažila od Domaniže proniknout směrem na Považskou Bystricu. Bylo s tím hodně problémů, shánění zbraní a munice, stavění protitankového zátarasu na silnici i ti chlapci někdy si dost dobře neuvědomovali vážnost a nebezpečnost této situace. Ještě, že jako horár měl zkušenosti se zbraněmi, dovedl znamenitě střílet a tak se snažil rychle těmto věcem ostatní spolubojovníky naučit.

Tohle všechno mu probíhalo hlavou, když se svojí rodinou nakládal nejnutnější nábytek, truhly, šatstvo v uzlech na malý vůz tažený jejich jedinou kravkou. Zbraně s sebou nebral neboť si dobře uvědomoval, že mohou být na cestě kontrolováni prchajícími německými nebo maďarskými jednotkami, nebo dokonce slovenskými gardisty a to by se jim nemuselo vyplatit. Dokonce bylo známo, že kdo bude mít u sebe zbraň bude na místě zastřelen. Proto večer před odjezdem zaběhl do lesa nedaleko skály a tam všechny zbraně dobře zabalené do nepromokavého stanového dílce rychle zakopal, dávaje pozor, aby jej u toho někdo nezpozoroval. Pes pobíhající kolem něho nedával najevo nějaké znepokojení takže Matúš si byl jistý svým počínáním. Na zpáteční cestě si v duchu zdůvodňoval své jednání a pokud by na něj přišli s tím, že byl lesník a tudíž musel mít zbraně tak je odkáže na to, že je musel dát partyzánům anebo kdo to vlastně byl, ale mířili na něj samopalem.

Projížděje Prečínem jej občas zastavovali přátelé a známí se stále stejnou otázkou.“ Kamže Matúš si sa vybral s celou rodinou-do hor, do hor“ A tak si sami odpovídali majíce své a možná ty samé starosti. Matúš zakázal dětem hovořit o tom kam jedou, nikdo nemusí o tom vědět. Když se přibližoval k Považské Bystrici a bylo vidět jakési ustupující a neuspořádané kolony vojsk tak se jej začal zmocňovat strach, jestli mu neseberou kravku, ale čeho se bál ještě více jestli stihnou přejet přes Štefáníkův most než jej prchající jednotky vyhodí do vzduchu. To se dalo čekat a rozhodně si nemyslel, že k tomu nedojde. Když už vjížděli do Orlového tak si oddechl a spokojeně uklidňoval ostatní členy své rodiny.

Děti si snad ani neuvědomovaly jakékoliv nebezpečí těšíce se na nové prostředí, nové zážitky a Rudko na svého bratrance Martina Faciníka ve Stolečném. Až po Udiču se museli motat kolonou vojáků, kteří zrovna nevypadali, že by se jim ještě chtělo bojovat, zbědovaní, oškubaní pospávali i za chůze se zbraněmi nedbale pohozenými na doprovodných vozech. Zanechávalo to na rodině hrůzostrašný dojem s předzvěstí blížící se fronty. Dokonce občas bylo slyšet vzdálenou kanodádu snad několik desítek kilometrů. V duchu se Matúš začal usmívat neboť to všechno věštilo brzký konec války. A po tolika letech strádání, obav by si to snad zasloužili.

Po odbočení na sever k Hatnému už kolony ustaly a tak se v duchu potěšil, že tudy fronta asi nepovede. Téměř zvonění zvonů je zastihlo v poledne na Dolnej Marikovej a dle chování lidí nebylo patrné, že by se něco zvláštního dělo. Chvilku nechali dobytče odpočinout, pojedli pagáče a nějaké ovoce a pokračovali v cestě. Přesto, že to bylo v zimním období příroda byla taková přívětivější jako by se chystala k něčemu neobvyklému. Chlapi většinou šli pěšky vedle vozíka a neustále se vraceli v řeči k předchozím zážitkům s ustupujícími vojáky. Na Kalužově se dokonce shlukli lidé a vyptávali se co a jak, to je tam dole u Bystrice, co dělají Němci a jak je daleko fronta. Dokonce Matúš byl upozorněn synem Rudolfem, že tam jsou nějaké cizí mladé prý dvě partyzánky v pěkném novém stejnokroji s pistolemi v pouzdrech vyptávající se na všechno možné. To se Matúšovi ani synovi Ferovi nepozdávalo, bylo to moc nápadné a proto se rychle odtrhli od skupinky a pokračovali v cestě.

Konečně se začaly objevovat horské chalupy na Hornej Marikovej, Matúš to radostně sdělil celé rodině a s mírnou hrdostí se rozhlížel po krajině, pátrajíce očima po stráních a zalesněných svazích. Prý se tady pohybují skupiny partyzánů, ale ty zřejmě nebude nikde vidět. Projížděje okolo kostolíčka na Modlatíně sejmuli klobouky, ženy se pokřižovaly a lidé z oken a zahrádek je zdravili jako navrátivší se krajany. To už si nejprve potichu a postupně přidávaje zanotoval: „Ej pod Javorníčkom tam je krásný svet..

Když se konečně dostali do Ráztoky, tak už z dálky se sbíhala rodina strýce Jozefa Faciníka, jenž je zval ihned dál,“aby sa u něho prichýlili“ S jistou únavou, ale radostně zasedali všichni společně k večernímu stolu a sklenkou borovičky zavlažovali svoje hrdla. Rudko se mezitím někde ztratil a až později se dozvěděli, že by rád zůstal nedaleko u Martina Faciníka vzdálenějšího bratrance. Všechny tyto dny plynoucí k jaru žily rodiny společným životem a starostmi, děvčata pomáhala v domácnosti, zahrádce a na políčku a kluci se starali o vyhánění dobytka na pastvu, pasení, zajišťování krmení jakmile jim to nastupující jaro dovolovalo.

Kopincovci se snažili nezatěžovat domácí svými starostmi a spíše pomahat tam, kde bylo zapotřebí. Chlapi se zvláště po večerech scházeli i s nejbližšími sousedy, aby si sdělili novinky o pohybu fronty, prodiskutovávali možné i nemožné události a přesto, že neměli tiskové ani radiové spojení se světem, tak se k nim často dostávaly různé zprávy až ze samotné Považské Bystrice.

Rudko si samozřejmě se svými vrstevníky užíval co se dalo, škola pro válečné události nefungovala. A tak kopce a vrchy, lesy přenášely radostný pokřik kluků napodobujících partyzány v bojích s němčoury. Když se začala objevovat prchající německá vojska, tak horalé honem vyháněli dobytek do hor, aby o něj nepřišli. A tak se také stalo, že jedna kráva jim utekla z  lesního salaše a oni s otcem a starším Ferom ji museli hledat a honit po lese. A to bylo zrovna v době kdy už skupinky vojáků se pohybovaly a zkoumaly ústupovou cestu na Stolečné a zřejmě přes hranici na moravskou stranu. Tehdy Rudův otec Matúš litoval, že nemá u sebe svoji kulovnici, když zahlásil:“Škoda, že nemám u sebe flintu, já bych ich pral“…

Pojednou se tam začali objevovat vojáci nějací jiní i uniformy prý nejsou německé. To klukům stačilo, aby se rozhodli jít vše prozkoumat a už pelášili dolů stráněmi směrem k silnici. Když sbíhali dolů Stolečným proti Medvedíncu tak zjistili nějaký pohyb v křovinách a začali se pohybovat schovávaje až se nenadále střetli s těmi záhadnými vojáky. Málem po nich začali střílet, když se znenadání srazili. Jeden z nich se jich vyptával na fašisty, a rukou ukazoval jestli tam někde nejsou. A tak kluci po vzpamatování z prvních dojmů pochopili, že tito vojáci přicházejí s frontou a pronásledují nepřítele směrem k hraničnímu Hotelu Portáš. Jak později kluci zjistili, tak jakési velitelství zřídili tito jacísi Rumuni ve škole na Vlkove. Mezitím zajali několik německých vojáků a odcházeli s nimi do lesa. Samozřejmě kluci Rudo a Jaro Faciník a Jaro Hamár chtěli vědět co se bude dít a tak se vypravili za nimi. Ale jeden voják je vyhnal, že to není pro jejich dětské oči. Vysvětlujte, ale klukům co se má a nemá a ještě k tomu cizím jazykem-odběhli druhou stranou k lesu a ještě po dávkách ze samopalu stačili zahlédnout jak byl zastřelen poslední ze zajatých vojáků.

To však ještě nebyl jejich poslední zážitek. Když vojáci postupovali k Portášu, tak tam na ně střílel německý odstřelovač z vysokého stromu. A dokonce několik jich strefil. Kluci zalezlí ve křoví hleděli po stromech až jej objevili. Rudo odběhl k nejbližšímu vojákovi a ukázal mu toho odstřelovače. Několika dávkami rumunských vojáků byl sražen dolů a myslím už víc nepotřeboval. Nakonec kluky ale vojáci rozehnali majíce obavy, aby nebyli při možném přepadu zasaženi. Cestou domů potkali Rudovho otce Matúša, který s Janom Pacekom a Ondrejom Januloviec nesli kotouče telefonních kabelů do jednoho lesního úkrytu partyzánů. Kluci samozřejmě chtěli jít s nimi, ale nepochodili, museli jít domů.

Když se po tři dny chlapi nevraceli, bylo nutno vyslat kluky, aby se poptali v okolních chalupách a chotárech jestli se už nevracejí. Vrátili se vpořádku a dokonce přinesli nesmírně zajímavou zvěst: „ Válka skončila a byl podepsán mír“! Po radostných projevech, někde i různých oslavách, rodiny se vracely k běžnému životu se starostmi o živobytí rodin. Dobytek se vracel s horských košiarov a rodina Kopincova se pomalu připravovala na návrat do prečínskej horárně. Ten návrat byl ještě zpestřen tím, že vojáci jim chtěli sebrat jejich jedinou kravku, ale po nějakém vysvětlování jim ji ponechali.

Trosky vyhozeného Štefánikova mostu trčely vyhrúžně nad vlnami Váhu. Proto také se museli přepravit na druhou stranu pomocí převoznické kompy umístěné na okraji Orlového. Doma bylo práce dost s opětným zařizováním, opravami oken a dveří, zaopatřením kachlových kamen, ale to všechno už prožívali beze spěchu a strachu a hlavně ve zdraví, vždyť mírové jaro toho roku 1945 už kvetlo v korunách stromů.

Autori: Štefan Kapusník a Roman Perina