Čeněk Kramoliš: Z potulného života povídky a obrázky. Brno 1900.
Kapitola Tři dny v Uhrách.
Roku 1891 dohodl jsem se
s bratrem, že zajdeme se podívati na utlačované bratry Slováky
do Uher. Věru, na cestu tu těšil jsem se již po několik roků a
připravoval jsem se na ni tím, že naučil jsem se aspoň půl kopy
slováckých písní.
Přiznám se upřímně,
že k Slovákům lnul jsem ode dávna zvláštní láskou, větší
než k jiným slovanským kmenům naší říše. Čím více jsem se
dočítal o krutém jich utiskování a bezohledném pronásledování
jejich vlasteneckých vůdců, tím více rostla ve mně láska k
pronásledovaným, a tím větší zmáhala se nenávist k zuřivým
Maďarům.
Tož, Oto, v kterou
stranu půjdeme? otázal jsem se bratra den před určeným odchodem.
Jsi starší, ustanov ty
směr i postup naší cesty, budu souhlasiti se vším, vytáčel se
bratr.
Dobře, půjdeme do nej
východnější téměř osady moravské, do Vel. Karlovic, a odtud
nejbližší cestou přes Karpaty do nejsevernějších Uher.
Bratr souhlasil, a
druhého dne vydali jsme se hned na cestu. O cestě až k hranicím
uherským zmiňovati se nebudu, chci popisovati jen cestu po uherském
Slovácku. V Karlovicích poradil
nám tamější doktor, s nímž jsme se v hostinci sešli, chceme-li
spatřiti kus krásné, horské krajiny, a nebojíme-li se procházky
přes několik kopců, bychom si zamířili do Uher přes Javorník
nad Mlynáříkem, jenž je nejvyšším kopcem z celých
pohraničních moravských Karpat. Zároveň nás upozornil, že
přijdeme do nejbídnějších a nej zanedbanějších osad z celé
Třenčinské stolice, do Horní a Dolní Maříkové.
Ale, pánové, cestu si
musíte šlapati sami, nevede odtud do zmíněných osad žádné
cesty, ba ani žádné pěšinky, doložil na srozuměnou.
Uposlechli jsme jeho rady
a nabravše si do tašek potravy, šli jsme rozhodně ku předu. Hned
za dědinou vešli jsme do ráztoky Pluškovec zvané a stoupali jsme
výš a výše, až octli jsme se na Javorníčku. Na vrcholu jsme se
zastavili, abychom si oddechli a posilnili se na další cestu na
Javorník.
Rozhlíželi jsme se
chvíli kolem. Kam jsme pohlédli, všude viděti bylo jenom samé
vrchy a na každém téměř vrchu, bud na jeho temeni nebo na úbočí,
stála dřevěná chaloupka, okolo níž obděláno bylo několik
měřiček bídného pole. U nejbližší chalupy sklízeli oves.
Nežali ho srpem ani nesekli hrabicí, nýbrž trhali jej i s kořenem
ze země. Byl vysoký 15—30 cm. a nejbujnější a nejbohatší měl
osm zrnek; nejvíce stébel bylo s pěti zrnky, ale dobrá třetina
měla jen 2, 3, ba i pouze 1 zrnko.
Mimo oves nasetu měli
horalé pohanku a v lesním rubisku, kde byla půda proti jejich u
stavení příliš panská, stála réž. Obyvatelé sami skopaii
každou jamku a rovinku mezi pařezy a do zkypřené půdy naseli
rži. Kolik rovinek a dolin bylo na stráni, tolik bylo různých od
sebe odloučených režných polí, z nichž největší „flek“
takového pole obnášel 1 čtver. metr. Za to jich bylo na jedné
stráni na sta. Z požaté rži, vyrostlé aspoň na dedti záhoncích,
již se mohl navázati snop.
Ale to jsme ještě stáli
na moravské půdě, což dokazovali i lidé okolo chalup pracující,
kteří oblečeni byli ve valašském kroji a mluvili s námi
valašským nářečím.
Když jsme si odpočinuli,
zamířili jsme k Javorníku, který před námi ještě hodné hlavu
zvedal. Na jeho stráni k Moravě obrácené stály chaloupky, které
již patřily do Uher, jak nám lidé sdělili. Sešli jsme s
Javorničku, přešli malé údolí a již jsme stoupali na Javorník.
Brali jsme se ke čtyřem chaloupkám, mezi nimiž je i hospůdka „na
Bukové“ zvaná.
Plni nadšenosti chvátali
jsme navštíviti tyto prvé chaloupky slovácké a pozdraviti jejich
obyvatele. Vešli jsme hned do krajní. Sotva jsme však do síně
vstoupili, zůstali jsme jako ohromeni státi. Zrakům našim
objevila se — žxxx. Ano, škaredá, rozcuchaná žxxx to byla,
kterou jsme jako první obyvatelku uherského Slovácka spatřili.
Naším objevením zůstala neméně překvapena jako my.
Otevřenými okny
zahlídli jsme v jizbě na lavici u zdi seděti ženu pouze v košili
a bílé sukni oblečenu. Byla to křesťanka. U ní klečelo asi
desítileté děvče, a hlavu mělo položenu na klíně matčině;
matka pak přebírajíc jí vlasy, hledala „cosi“ mezi nimi.
Nepromluvivše slova,
vyrazili jsme ze síně ven na čerstvý vzduch. Žxxx v patách za
námi.
Co by' rádi, velmožní
páni ? otázala se nás s úsměvem.
Ukažte nám. kudy musíme
jiti, abychom nejdříve přišli do Horní Maříkové, promluvil
jsem, potlačuje odpor, jaký jsem k ní cítil. /
A vy jste ti pánové, co
jste to panství koupili? místo odpovědi otázala se nás žxxx.
Již v Karlovicích jsme
slyšeli, že panství kolem Javorníka prodal před nedávném hrabě
Esterhazy žxxx Poprovi, proto nás tato otázka zarazia.
A z čeho soudíte, že
jsme panství zdejší koupili? tázal jsem se jí nedůvěřivě.
Proto, že vidím, že
jste velmožní páni. prohlásila opravdové žxxx.
Těmi též jsme!
přisvědčil jí též s opravdivou vážností bratr a při tom
vypnul se, jakoby mu skutečně celé Esterházybo panství patřilo.
Panství zdejšího jsme
nekoupili, jsme Moravané a cestujeme pro zkráceni chvíle,
vysvětloval jsem žxxx.
Mezitím přišla k nám
i Slováčka s děvčetem, již jsme v jizbě zahlídli, a s
otevřenými ústy hleděla na nás.
Čí je to chalupa?
otázal jsem se okolostojících, když jsem jim vyložil, kdo jsme.
Naše, ozvala se
Slováčka.
A co vy tady děláte?
vyzvídal jsem po žxxx.
Panímáma hledá děvčata
do služby, odpověděla za ni žena.
Tak! A kam je posíláte?
zvídal jsem ještě dále.
Do města k hodným
pánům, dala mi za odpověď a při tom se oči její divným leskem
zasvítily, a ústa se k úsměvu stáhla.
A nejvíce myslím do
Pešti? prohodil jsem jako mimovolně.
Mají pravdu, ba nejvíce,
přisvědčovala mi ochotně.
A v Pešti nejvíce je
zase dodáváte do hostinců?
Též uhodli.
A hezká děvčata
verbujete nejraději?
Velkomožný pane, „
oni to znají, jakoby byli zrozen v Uhrách, a oči její zase
zaplály divným leskem.
Stála přede mnou
kuplířka, která nevinné oběti shání po horách a odvádí je
do měst. — Podíval jsem li se na ni káravým pohledem a obrátiv
se k matce, ptal jsem se jí, má-li dospélou dceru. '
Ne, jenom tuto dévušku,
odpovédéla mi oslovená. — Ale je do služby ještě slabá,
dodala jaksi teskné.
Ba je. Nechte si ji jenom
doma ku své pomoci, ve městě by se vám jen zkazila. A podruhé,
až k vám nějaká ženská zase přijde lákati vaši dceru, by šla
sloužiti do Uher, vezměte metlu a vyžeňte ji.
A co si myslí velmožný
pán ? ozvala se žxxx.
Co? Že se pozeptám v
nej bližší dědině, máte-li právo rejditi po samotách a s
děvčaty obchod prováděti.
Žxxx se ušklíbla a
mumlajíc cosi, odcházela do stavení.
Kam musíme jiti, abychom
nejdříve přišli do Maříkové? tázali jsme se nyní ženy.
Idú len rovno na vrch,
šak tam můj suší seno, ukáže jim další cestu.
Dali jsme děvčeti po
desetníku a šli dále.
Sčaslivú cestu vinšuju,
velmožní páni! volala žena ještě za námi.
Nastoupali jsme se dosti,
než jsme se octli na vrcholu nej vyšší pohraniční hory — na
Javorníku. Myslili jsme, že uvidíme již na straně uherské
dědiny a města, ale nespatřili jsme nic jiného, leč samé hory a
samé lesy. Až strach nás obcházel při vzpomínce, že všechny
ještě přešlapati musíme, než se dostaneme někam do údolí
Váhu, kdež jsme mínili další cestu si ukrátiti železnicí.
A tož kde je jaká
dědina? ptal se mne bratr.
Snad nebude až za těmi
horami, to bychom do ni nedošli ani za deset hodin.
Bezpochyby bude skryta v
údolíčku mezi kopci. Doskoč se pozeptat Slováka, kam jiti máme,
poslal jsem bratra za mužem v širokém drátenickém klobouku,
který kus od nás seno sušil. Bratr šel napřed a já pomalu za
ním.
Hej, strýčku, kudy
musíme jiti do Maříkové? volal na něho z daleka a aby k němu
spíše došel, kráčel přímo přes rozházené seno.
E, basamti tvoju dušu
moravčickú; kady to idete! rozkřikl se Slovák, spozorovav, že
bratr po seně kráčí, a hnal se na něho hráběmi.
Bratr se rázem zastavil.
Nevěděl jsem, zda překvapila ho tak něžná odpověď Slovákova,
či strnul obdivem nad tím, že Slovák poznal v něm po řeči
Moravana, či snad zarazilo ho, že mu řekl „tyu, nebo snad
vyzdvižené hrábě kroky jeho zastavily. Neuvažoval jsem, co
bratra pohnulo, že rázem se zastavil, nýbrž chvatně spěchal
jsem k němu. Krev se ve mně bouřila. Již jsem měl nachystánu
ostrou důtku pro Slováka, ale spatřiv jeho hněvem rozpálenou
tvář a pohlédnuv na napřažené hrábě, změnil jsem ihned úmysl
svůj v hladkou politiku Bismarkovu, a vytáhnuv z kapsy dva
doutníky, nesl jsem mu je, by se trochu jimi udobřil.
Nezlobte se. Tady máte,
zapalte si a ukažte nám, kudy nejkratši cestou přijdeme do Horní
Maříkové.
Slovák vzal doutníky a
nepoděkovav ani, ba ani trochu vlídněji se nepodívav, řekl: —
Jděte přes ten kopec a tam se dále doptáte.
Tak daleko ještě?
podivil jsem se, vida ukazovati na boční, dosti vzdálený kopec, k
němuž táhl dlouhý, hustý les.
Na mou otázku pokrčil
Slovák jenom rameny. Odvrátili jsme se němě a šli naznačeným
směrem. Za nedlouho vešli jsme do lesa a po paměti brali jsme se v
stranu, kde naznačený vrch se nalézal. Sli jsme hodinu, a les byl
pořád stejné hustým a stejně tmavým. Konečně dostali jsme se
na kopec, který nám Slovák ukázal, ale za ním zase rozprostíral
se les. Odevzdali jsme se osudu a šli lesem dále. — Rozumí se.
že lesních vozových cest ani pěšinek tam nebylo. Kdo by je tam
byl ušlapal a kdo cesty ujel?
Již jsme věru
pociťovali strach, že jsme zbloudili, a bratr stále předpovídal,
že budeme musiti přenocovati v lese, ač ještě ani čtyři hodiny
nebyly.
Konečně zasvitla nám
naděje. Uviděl jsem totiž na zemi — kravinec. Zaradoval jsem se
jako Kolumbus, když spatřil na širém moři plynouti halouzku s
ovocem.
Oto, vidíš? ukazoval
jsem nález bratrovi.
Co na tom ? s trpkým
úsměvem prohodil bratr.
Mnoho. Kravinec je skoro
čerstvý. Z toho soudim, že zde pásl někdo dobytek a tudíž že
lidé bydlejí asi nedaleko.
Bratrovi se radostí
zajiskřilo oko. A skutečně za nedlouho vyšli jsme z lesa a octli
se na mýtině, která táhla do údolí, jež se za druhým kopcem
zahýbalo, tak že jsme viděti nemohli, ani jak je dlouhé, ani
jsou-li tam lidské příbytky.
Co jsme mýtinou kráčeli,
spozorovali jsme mezi maliňáčim dívku v bílé sukénce.
Hej, daleko je do dědiny?
volali jsme na ni.
Dívka se ohlédla a
spatřivši nás, schovala se v malináčí; už se neukázala ani
neozvala. Zalekla se nás jako Indiáni prvých bělochů, kteří je
s Kolumbem v Americe navštívili.
S nadějí, že co
nejdříve do dědiny přijdeme, sestupovali jsme níže. Na úpatí
mýtiny potkali jsme mužského. Byl pouze v košili a plátenicích.
Daleko je ještě do
dědiny? otázali jsme se ho, když jsme k němu došli.
Za čtvrt hodinky dojdete
k chalupám. A odkud idú páni?
Z Karlovic.
A čo jich vedlo pres ten
kopec. Mohli jít na Javorník a rovně dolů pres les do dědiny.
Byli jsme na Javorníku,
a jeden Slovák kázal nám jiti tudy.
E, to si zašli víc než
hodinu. Už dávno mohli býti u modlitebnice (kostela).
Podíval jsem se na
bratra, a on zároveň na mne. Porozuměli jsme si. Šelma Slovák
nás ošidil, ukázav nám úmyslně špatnou cestu; ani darované
doutníky ho neobměkčily.
A dostaneme v dědině
koupiti něco k jídlu? ptali jsme se ho již při rozchodě.
Enom jdú k pantátovi,
ten má všecko, aji dobrú pálenku, ochotně vysvětloval nám muž.
Usmáli jsme se v duchu a
poděkovavše, chvátali jsme dále. Již z daleka viděli jsme prvé
chaloupky dřevěné. Podivili jsme se nemálo jejich úpravě, když
jsme k nim došli. Žádná chaloupka nebyla větší než naše
kůlny nebo sušírny na ovoce. Ve zdi byly dva otvory, jimiž by ani
dítě hlavy neprostrěilo, a kolem nich stěna zakouřena. Obešli
jsme stavení, ale oken jsme nespatřili, nabyli jsme tudíž
přesvědčení, že tyto nezasklené ve zdi vyřezané díry jsou
okna.
Ze zvědavosti veši jsme
do stavení. Bída, jaká se nám objevila, nás překvapila.
Poněvadž ve světnici nebylo nikoho, důkladně jsme si ji
prohlédli. A co jsme viděli? Moc a nic. V učazené jizbě nebylo
ani stolu ani židle ani lůžka ani kamen. Podél zdí stály dvě
lavice, pod stropem visely hambálky, na nichž přehozeny byly
košile a bílé suknice. a to bylo celé nářadí. Uprostřed jizby
vyhrabán byl ve hliněné podlaze dolík, a v něm plno popelu a
uhlí. To byl krb majetníka chalupy. Na zemi v čas potřeby
zakládala hospodyně oheň a vařívala při něm jídlo; kouř
vycházel vyřezanými ve staně okénky, proto byla stěna z venku
kolem nich očazena.
Malými okénky ve zdi
přicházel do jizbice vzduch a něco světla, a vycházel kouř;
konaly tedy tyto malé otvory trojí službu.
Vešli jsme ještě do
několika chaloupek, ale všude byla tatáž úprava. A co
zvláštního, že každé stavení bylo nezamčeno a žádného v
něm. Patrně nebáli se obyvatelé, že jim někdo ze stavení něco
ukradne, nýbrž bezpečné odešli do pole a do lesa za svou prací.
Prohlédnuvše několik
stavení, kráčeli jsme údolíčkem dále. V poli pracující lidé
spatřivše nás, vyjeveně na nás hleděli; na tvářích jejich
bylo znáti podivení. To bylo zřejmým důkazem, že cizinec zřídka
kdy o jejich dědinu zavadí.
Hleděli-li osadníci na
nás vyjeveně, nehleděli jsme my na ně jinak, vidouce jejich
stejnokroj. Muži měli na sobě jen rozepjatou košili a plátenice,
a ženy pracovaly pouze v košili (rubáči); děti okolo rodičů
stojící byly bez obleku.
Přiznám se upřímně,
že větší chudoby jsem dosud neviděl. Do Horní Maříkové měl
by se jiti podívati, kdo není u nás na Moravě spokojen a naříká
si, že se mu zle vede. A ku podivu, lidé jsou tam spokojeni a
veselí.
Kdyby jich Madaři
netrápili a nevnucovali jim své řeči, byli by snad nej
šťastnějšími lidmi z celýcb Uher.
Asi za čtvrt hodiny
přišli jsme zase k několika chaloupkám. Jedna z nich byla značně
větší, úhlednější a měla okna i komín. Bylo to obydlí
pantáty žxxx, jak nám řekla děvucha, která nedaleko zemáky
kopala. Zůstameme zde nebo
půjdeme dále? otázal se mne bratr. Nerad bych u žxxx jídla
kupoval, snad u kostela bude křesťanský hostinec, dal jsem mu za
odpověď.
Hej, děvče, jak je
daleko ke kostelu? ptal jsem se vedle pracující dóvuchy.
Aj, na mu dušu, daleko!
s náležitým důrazem odpověděla mladá Slováčka.
Dojdeme tam za půl
hodiny?
E, čo půl hodiny,
hodinu musí jít.
Nechť. Je teprve pět
hodin, dojdeme tam a pak již dále dnes nepůjdeme, dodával jsem
chuti bratrovi.
Žxxx, pokud jsme stáli,
díval se na nás oknem, když jsme se však měli k odchodu, vyšel
rychle a hlasitě nás pozdravoval. Nenechali jsme se okouzliti jeho
úsměvem a pantáty jsme svojí návštěvou a svými groši
nepoctili. Úzkým, táhlým údolím
kráčeli jsme dále. Sem tam skákati jsme museli s kamene na kámen,
poněvadž vozová cesta, kterou jsme se ubírali, byla zároveň
řečištěm; Štěstí, že mnoho vody
neteklo, sice bychom se pěšky ke kostelu nebyli dostali. Po obou
stranách údolíčka stály roztroušeny chaloupky, které si jako
vejce vejci podobny byly.
Po dlouhé a namáhavé
cestě došli jsme k malému, dřevěnému kostelíčku; kolem stálo
několik též dřevěných chalup. U cesty proti kostelu spatřili
jsme nizounký, přízemní domeček s dvěma okny a ten byl, prosím,
zděný. Byla to fara. Kousek za farou byl hostinec s maďarským
nápisem „Korcsma“. Rozumí se, že hostinským byl žxxx. Řeknu
již napřed, že jsme navštívili za třídenního pobytu v Uhrách
více než deset hostinců, ale ani na jednom jsme křesťana
nespatřili. Napřed nás to zaráželo, ale pak jsme tomu přivykli.
Vešli jsme do siné a
odtud na levo do nálevny. U dlouhého, špinavého stolu seděli dva
Slováci se žxxx a popíjeli šedou. Na hliněné podlaze válely se
děti a hrály si s malými podsvinčaty. Jak jsme pozorovali, byla
již docela ochočena a dětem uvykla. Pantáta žxxx spozorovav
nás, povstal od stolu a s úsměvem šel nám vstříc.
Co by rádi, páni? Pěkné
vítám!
Chceme něco jisti a
piti, ale tady si přece sednouti nemůžeme.
Jenom špacírujou za
mnou do sálu, a žxxx vedl nás síní na pravo do svého pokoje. Sál to sice nebyl, jenom
malá. vlhká světnička, ale byla v ní již kamna, lůžko, u
stolu čtyři rozvrzané židle, kufr, věšák na šaty a podlaha
dřevěná. Paráda to na dědinu veliká. Úslužný žxxx donesl
nám vína, sýra, chleba, a my jsme s chutí večeřeli. A jak jsme
byli rádi, že jsme dostali aspoň něco koupiti. Nic nedbali jsme,
že sýr byl již starý a jak z chuti souditi jsme mohli, i ztuchlý,
chutnal nám výborně. Po jídle jali jsme se
teprve starati o nocleh. Že žxxx slušného noclehu nám
poskytnouti nemůže, viděli jsme z toho, že měl v celém stavení
jenom jedno lůžko, ač rodina jeho čítala aspoň osm členů.
Poraďte nám, kde bychom
dostali slušný nocleh? tázali jsme se krčmáře.
Pán Bůh nebeský ví.
Já bych jim rád dal, ale vidijú ... a žxxx pokrčil rameny.
A což pan farář?
Sám nemá místa mnoho a
ještě ho k zítřejší slavnosti navštívila rodina. Jděte do
školy, pan organista (učitel varhaník) vás snad přijme.
A kde máte Školu? tázal
jsem se s podivením.
Hned vedle fary to
dlouhé, dřevěné stavení. Však je poznáte, má na střeše
komín, upozorňoval nás žxxx.
Šli jsme hledati školu.
Podle komínu jsme ji snadno našli, vždyť ze všech stavení,
která kolem kostela stála, jen tři opatřena byla komíny a to:
fara, škola a židovna. Když jsme ke škole
přicházeli vyběhla ze síně žena v roztrhané kacabajce a před
nosem vylila nám plnou hrotičku pomyj na cestu. Odskočili jsme,
abychom nebyli zastříkáni. Když nás zahlédla, rychle vběhla do
síně, a my za ní.
Je pan rechtor doma?
otázali jsme se jí, dříve než se vzpamatovala.
Sedí na dvoře a
pokuřuje.
Sli jsme za ním. Žena
ze zvědavosti v patách za námi. U stolu seděl vážný, starý
muž a pohodlně faíčil. Dokud bylo světleji, opisoval noty a nyní
již odpočíval. Oblečen byl v šatech cajkóvých. Byl to prvý
člověk, žxxx nepočítaje, jenž měl na sobě kabát, vestu, na
hlavě čepici a na nohou obuv. Když jsme mu řekli, kdo
jsme a čeho žádáme, ochotné nás přijal a hned nás zavedl do
svého druhého pokoje, který si byl sám za své peníze ze chléva
upravil. V něm pracoval a spával, chtěl-li míti od svých dětí
pokoj. Nabízeli nám večeři,
ale my jsme jí nepřijali, poněvadž jsme byli syti. Panímáma rozestlala nám
lůžka, a po večeři přišel k nám pan organista na kousek řeči.
Kolik máte dětí ke
škole? započal jsem hovor, když se mezi námi octnul.
Přes dvě stě.
A jak se vtěsnají do
jedné třídy? podivil jsem se nemálo.
Zcela dobře. Nepřijde
jich nikdy více nežli dvacet. V létě po čtyři měsíce se vůbec
nevyučuje, jsou prázdniny, a v zimě nemohou děti přijíti pro
sníh, ochotné vysvětloval učitel.
A učíte ve škole
maďarský nebo slovácky? zvídal po něm bratr.
Máme nařízeno učiti
maďarský, ale mnoho-li by naše děti rozuměly? A já sám,
přiznám se jim, maďarsky neumím a již se maďarštině k
starosti učiti nebudu.
A co říká tomu váš
inspektor?
Ten u mne, chvála Bobu,
ještě nikdy nebyl; jinam jezdi, ale sem se mu do hor nechce.
Dobře že jste za
větrem, aspoň vás maďarský mráz tak brzy nespálí, dodal jsem
s uspokojením.
Dlouho jsme ještě
rozprávěli o smutných poměrech na Slovácku, až konečně jsme
usnuli. Spali jsme tvrdě. Najednou mne probudí mokro. Posadím se,
protru si oči a tu jsem poznal, že na mne se stropu teče voda.
Rychle jsem vstal a rozsvítil lampu. Venku silně pršelo, a děravou
střechou padal déšt na půdu a odtud štěrbinami ve stropě na
mne do postele. — Odvalil jsem peřiny na bok, aby na ně nepršelo
a lehl jsem si k bratrovi do druhého lůžka; spalo se nám výborně
po celodenním trmácení.
Ráno probudili jsme se
hodně pozdě; domácí nechali nás úmyslně dlouho spáti, abychom
si odpočinuli. Když jsme vstali,
překvapila nás panímáma snídaním; předložila nám kávu a
buchty.
Vy zde v tom zapadlém
koutku máte též kávu a buchty? Já myslil, že kávy ani neznáte,
podivil jsem se nemálo.
Inu, milý pane, míváme
ji jenom na nejvétší svátky. Musíme jiti až pět hodin do
města, chceme-li kávu nebo cukr koupiti, tady toho žxxx neprodává;
naši lidé nemají peněz na chléb, ne tak na takový mls.
A je dnes velký svátek,
že jste navařila kávy a napekla buchet? otázal se zvědavě
bratr.
Ba je, a veliký,
přisvědčil pan organista. Je dnes Štěpána krále, našeho
patrona svátek. Dnešního dne nesmí se v celých Uhrách nic
prodávati, ba i nůše a uzílky nositi je zakázáno.
Ani kořalka prodávati
se dnes nesmí, dodala panímáma.
Tu prodávati mělo by
býti vůbec zakázáno; však ještě nic dobrého z kořalky
nepošlo, mínil bratr.
No, mohl byste to říci
před některým naším krčmářem; hned by vás udal, že jste
buřič a rebelant a neumíte-li maďarský, bylo by s vámi u soudu
zle, žertem řekl a doopravdy myslil pan organista.
Když jsme se přeptali
na cestu do nejbližšího města Puchová, rozloučili jsme se s
hodnými lidmi a udělivše násilím dítěti několik desetníků,
poněvadž hostitelé ničeho od nás ani za nocleh ani za snídani
vžiti nechtěli, ubírali jsme se dále.
Před Dolní Maříkovou
všimli jsme si obecní tabule u cesty. Kdysi byl na ní nápis
némecko-slovácký, ale páni Maďaři ve své horlivosti rozkázali
všechny tabule přebarviti a pouze maďarským nápisem opatřiti.
Malíř, jemuž úkol ten byl svěřen, bezpochyby že cítil s
ubohými Slováky a proto potřel písmo jenom tak tenkou vrstvou
barvy, že bylo lze zcela dobře čisti původní německo- slovácký
nápis. Na barevném tomto závoji napsáno bylo čerstvými písmeny:
„Kčirség (obec) Marikova.“
Čím blíže k městu
jsme přicházeli, tím větší pokrok na stavbách příbytků
lidských jsme pozorovali. V Dolní Maříkové byly ještě chalupy
na vlas podobny příbytkům, jaké jsme viděli v Horní Maříkové,
ale v Hatném, v Prosném a Udiči viděli jsme již pokrok: kouř až
na několik stavení nevycházel již okénci, ale sklopci ve střeše.
Ba na mnoha staveních viděli jsme již i komíny.
V dědině Okrutu stavili
jsme se v krčmě, abychom se pozeptali po nějakém průvodčím,
jenž by nás do Puchová zavedl. Slyšeli jsme, že v poledne
odjíždí vlak do Bystřice, chtěli jsme tedy do té doby tam
doraziti a bez průvodčího jsme si netroufali nejkratší cestou
tam dojiti. Ochotný krčmář žxxx se nám nabídl, že nás sám
zavede. Poněvadž času nazbyt nebylo, nehledali jsme jiného a jeho
nabídnutí jsme přijali. Žxxx vzal roztrhaný deštník, a šli
jsme.
Když jsme přešli
dědinu a octli se na pahorku, spatřili jsme Váh k Puchovu tekoucí.
Údolí po stranách jeho bylo jenom úzké, a poblíž břehu stálo
nékolik kučí a bud cikánských. Cikáňata dováděla na
trávníku, a staří kutili cosi při ohni.
Při pohledu na Váh
Slováky opěvovaný zmocnila se nás jakási veselá nálada, a my
bezděky jsme si zanotovali:
Hore Váhom, dole Váhom
duba vodu pije:
kdo Slováky pomiluje, na
veky ať žije.
Hoře Vákom, dole Váhom
duba vodu pije:
kdo Slovákov nemiluje,
ať bo brom zabije.
Mezi zpěvem mračil se
náš průvodčí škaredě. Když jsme dozpívali prvou sloku, řekl
žxxx nesměle:
Pánové, radil bych,
abyste slováckých písniček hlasitě nezpívali. Kdyby vás pan
služný (jako hejtman) slyšel, bylo by s vámi zle.
Ale vždyť služný to
neuslyší, a ty stromy mu to neřeknou, smáli jsme se bojácnému
průvodčímu.
I stromy mívají někdy
uši. Nezpívají, Pán Bůh ví, že jim radím dobře, řekl žxxx
a na dotvrzenou vyzdvihl prst do výšky.
Nedbali jsme slov jeho a
zpívali dále. Když jsme ukončili sloku druhou, zastavil se žxxx
a prohlásil, že s námi nepůjde, budeme-li zpívati.
Nebojte se, vždyť do
vás hrom neuhodí. To jenom ať uhodí do těch, kteří nemají
Slováky rádi, ale vy přece je rád máte, když z nich bohatnete,
škádlil žxxx bratr.
Bohatne, bohatne, kdo
bohatne, já ne! zlobil se žxxx.
Déšť překazil nám
další rozhovor. Umlkli jsme a spěchali ku předu. Prošli jsme
Nimnicí a za půl hodiny byli jsme v Puchově. Právě sloužena
byla ve chrámě mše svátá. Na náměstí nedaleko kostela
stříleli z hmoždířů k větší oslavě toho dne. Ale náměstí
nebylo slavnostně umeteno, nic nebylo čistější, jako u nás bývá
po trhu. Kam jsme se podívali, všude stál před domem žxxx neho
žxxxka a hleděli na nás. Neukazovali jsme se jim dlouho, zašli
jsme rychle do uličky a chvátali k nádraží, které bylo na druhé
straně Váhu. Zaplativše každý dva krejcary, vstoupili jsme na
loď a převezli jsme se na druhou stranu.
Vešli jsme do nádražní
budovy. V čekárně všechny plakáty byly jen v maďarské řeči;
po nějakém německém oznámení nebylo ani zmínky a po slováckém
teprve ne. Poznali jsme, jak je zle, když člověk neumí maďarský.
Poněvadž jsme chtěli jeti do Bitče, hledali jsme na vyvěšeném
cenníku, kolik platiti nám bude, ale Bitče jsme najiti nemohli, a
přece napsána asi byla, poněvadž je to město, a železnice u
něho zastavuje. Ptali jsme se jednoho železničního zřízence,
jak se jmenuje Bitče po maďarská, ale misto odpovědi dostalo se
nám opovržlivého pohledn. To nás poučilo, že máme mluviti
aspoň německy, neumíme-li maďarsky. Na německý dotaz dověděli
jsme se, že se stanice Bitče jmenuje maďarsky Predmir. Pak jsme ji
měli najiti!
Měli jsme v úmyslu
cestovati celý týden po uherském Slovácku, ale stálý déšť
zničil náš plán. Poněvadž obloha byla zatažena, jakoby
čtrnácte dní chtělo pršeti, rozhodli jsme se, že se vrátíme a
odložíme cestování až na příští rok.
Zajeli jsme po železnici
do Bitče a odtud, když déšť poněkud utichl, jeli jsme po
hradské (okresní) cestě přes Hliník a Kotěšovou do Rovné.
Osady tuto pojmenované byly proti dřívějším, jimiž jsme se
minulého dne a toho dne ráno ubírali, velmi panské. Mnoho stavení
bylo zděných a téměř všechna měla komíny a v oknech skleněné
tabule. I po obleku obyvatel bylo pozorovati větší zámožnost a
větší pokrok. To již byli jinačí Slováci, než jaké jsme
viděli v Horní a Dolní Maříkové. Muži byli oblečeni v kroj,
jaký vídáme na našich drátenících, kteří většinou z tohoto
okolí pocházejí, a ženské oblečeny byly buď v bílých nebo
modrých sukénkách, oděny byly bílou plachtou a na hlavě měly
též bílý šátek. Mnozí, jmenovitě přistěhovalí osadníci,
oblečeni byli již i v šatech cajkových, a na některých viděli
jsme i kroj uherský. Ten bezpochyby přinesli z Pešti, kdež mnoho
Slováků pracuje.
Když jsme poznali prvé
bratry Slováky v Horní Mařikové a viděli jejich bídu a
nevzdělanost, tu nám maně napadla myšlenka, že Slováci zahynou
jako na salaši slanina; když jsme však spatřili zámožnější
bratry jejich v Hliníku, Kotěšové a v Rovné, a poznali jsme i
jejich větší vzdělání, tu se nám myšlenka ta vytratila, a my
nabyli jsme zase pevné důvěry, že Slováci nezahynou. Kéž by
jenom bylo v každé osadě několik ráznějších a uvědomělejších
občanů, a pak by to jinak hrálo.
Než jsme do Rovné
přijeli, zmokli jsme do niti. Poněvadž se již stmívalo, starali
jsme se napřed o nocleh. Vešli jsme do jedné krčmy, do druhé, do
třetí, ale nikde jsme slušného noclehu dostati nemohli. Každý
krčmář žxxx měl jedno nebo dvě lůžka a rodinu četnou, že by
pro ni ani deset postelí nestačilo.
Co teď? Bez noclehu jsme
býti nemohli a na zemi se nám též ležeti nechtělo. Sli jsme na
faru, ale omylem vešli jsme do školy. Fara i škola je totiž jedno
dlouhé stavení se dvěma vchody. Pan organista, mladý ještě muž,
přijal nás vlídně a ochotně nám nocleh propůjčil. Dověděli
jsme se od něho, že prázdniny na školách národních v Uhrách
trvají ve městech 10 neděl, na vesnicích 4 měsíce. To si žáci
hlav učením nepolámou.
Pan organista v Rovné
vedl již úřední knihy po maďarskú, ale ve škole učil slovácky
a vzdor všemu doporučováni od vyšších úřadů užíval čítánek
a jiných knih slováckou řečí psaných a ne madarských.
Obyvatelé v Rovné jsou již uvědomělí Slováci; mnozí i
odebírají Slovácké Noviny.
Druhého dne ráno
poděkovavše panu organistovi za nocleh, ubírali jsme se k hranicím
moravským. Prošli jsme ještě dědiny Vysokou a Makovou a již
jsme se blížili k moravským hranicím. K večeru byli jsme již v
prvé osadě moravské, ve Vel. Karlovicích, z nichž jsme před
třemi dny byli vyšli.
Čeněk Kramoliš, český pedagog a prozaik, se narodil 7. prosince 1862 v Rožnově pod Radhoštěm v rodině řezníka.
Matka Anna Stušková pocházela z rodiny učitele. Vystudoval nižší
gymnázium ve Velkém Meziříčí a učitelský ústav v Příboře. Na první
učitelské místo nastoupil v roce 1882 v Krásensku u Vyškova a až do roku
1905 učil v obcích v okolí Bučovic. V roce 1892 se oženil. Od roku 1911
žil v Hranicích, kde byl, krom funkce inspektora, ředitelem dívčí
měšťanské školy. Všude, kde pracoval, působil také osvětově (ochotnické
divadlo, přednášky a besedy atd.) Po sedmnácti letech ve funkci školního
inspektora odešel v roce 1924 na odpočinek.
Vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví se v roce 1930 odstěhoval k dceři do Brna, kde v roce 1949 zemřel.
Ve svém díle se Čeněk Kramoliš věnoval vesnické a historické tematice, především z Valašska.
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/cenek-kramolis-18384
