Prinášame Vám článok, ktorý napísal rodák z Dolnej Marikovej Plk. Štefan Kapusník. Autor v súčasnosti žije v Českej republike. Od 50. rokov bol vojakom ČSL armády, avšak po potlačení Pražskej jari v roku 1968 bol z armády prepustený z politických dôvodov. Po roku 1989 však bol rehabilitovaný. V súčasnosti sa venuje spisovateľskej činnosti a špeciálne pre našu stránku poslal tento svoj hodnotný príspevok k dejinám Marikovej.
Horná Mariková společně s Dolnou Marikovou se vyskytuje roku 1321 jako
possessio Kethlehatha-Dvelehoty. Z roku 1438 pochází název Marykowalehota. Poprve se vzpomíná samostatně v roce 1786. V
roce 1828 a
1851 je nazývána jako Hornyo Hlboke. Koncem 19. a začátkem 20. století jí
byl přisouzen název uherskými úředníky jako Felsomarikova.
No a odtud
už není daleko k Dolnej a Hornej
Marikovej. Po vzniku Československého státu v roce 1918 byla oficiálně nazvána
celá dolina od Javorníku až po Hatné Dolná Mariková. I když na vzdálenost to
byla vesnice delší než deset kilometrů, tak toto uspořádání vyhovovalo po celou
dobu první republiky, přežilo dobu okupace německými nacisty v letech
1939-1945.
A dále pokračovalo i
po historicky katastrofálním roce 1948, kdy se moci zmocnila v Československé republice Komunistická strana
podporovaná Rudou Armádou a dalšími
represivními orgány vítězné mocnosti Sovětského svazu.
I když začalo
budování jakéhosi socializmu, tak po prvních pěti letech tj. v roce 1953 už
správa tak veliké obce začíná působit značné potíže a přesto, že je duchovně
rozdělená na Farní úrad na Hornej a Farní úrad na Dolnej Marikovej což umožňuje
oběma kněžím lépe se starat o své ovečky, ale správní agenda začíná být tak
rozsáhlá a složitá, že nakonec zásluhou možná tehdejších správních a
stranických funkcionářů dochází k definitivnímu oddělení Hornej Marikovej a
tedy jejímu osamostatnění v roce 1953 .
I když došlo k takovým kuriozitám, že mnozí lidé se narodili
před tímto rokem v Dolnej Marikovej, ale rodné a trvalé bydliště měli v
současné Horní Marikové. To ale už spadá do vývoje obcí jež nemusí být neměnné.
Takže v roce 1954
končí Dolná Mariková za křižovatkou vedoucí do leva do Kátliny a začíná
Horná Mariková, která pokračuje oboustranně potoka Marikovky směrem až do
posledních chotárů, dolin a samostatných samot a chalup až po Javorník.
Obec leží v nadm.
výšce 470 m
na výměře 4755 ha .
a obývá ji kolem 800 obyvatelů. Obyvatelstvo se zabývalo hlavně
polnohospodářstvím s důrazem na chov dobytka a ovcí, těžba a zpracování dřeva.
Ještě ve 20. století tkali plátno a sukno. Ženy téměř do poloviny 20.
století vyšívaly marikovské kroje a
nosily na rukávcích okrouhlé perleťové spony z místní výroby. Vzhledem k
okolnostem a místopisnému a velkému počtu různých částí, osad, chotárů a
dokonce samostatných horských značně
vzdálených chalup bylo nutné rozdělit je podle dolin takto:
Hlavná dolina:
Baráky, Belejov, Dolní Jantulovci, Habovci, Horní Jantulovci, Kučovci,
Míhlovci, Na Vršku, Pagaňov, Papradňanovci, Paseky, Pobočkovci, Prieseky, Richtárovci, Ústredie, Usudíčka, U
Žida, Vlkov.
Brádelné: Koliby, Pizúrovci, Úvázík, Zorenovci.
Hlboké: Adamovci, Kotlovina, Panákovci, Pipošovci, Vajdovci.
Kadubové: Biarovci, Hehejovci, Konárkovci, Kúrty.
Modlatín: Holbovci, Hrabovci, Kluchovci, Kuchtovci,
Kuruncovci, Máčkovci, Rágulovci, Šeršovci, Šikovci, Vráblovci.
Ráztoka: Adamovci, Cesnárovci, Habudovci, Haluškovci,
Hrkotovci, Chochlovci, Kopincovci, Ománovci, Riljakovci,
Salanovci, Sprostákovce.
Rovné: Bakalovci, Borsenovci, Brídovci, Bubenovci,
Kališovci, Kýškovci, Ondrišovci (Andrejovci, Kapusníci), Orgoňovci, Patákovci,
Puchrovci.
Stolečné: Dodlové, Facinovci, Hamárovci, Urgošovci.
Udička: Fúzovci, Gacovci, Gálkovci, Gašparovci, Handárovci,
Hrňovci, Chmelinec, Kaniakovci, Kolárovci, Ligásovci, Melicherovci, Miškovci,
Nimochodskí, Pod Cigánkou, Šimičkovci.
Žrnové: Behno, Hluškovci, Ješkovci, Juríčkovci, Kúbovci,
Kurolovci, Macejkovci, Malenovci, Morávkovci, Packovci, Rárovci, Budašov,
Siahovci.
Ostatné osady: Bukovina, Hašovci, Hrebeň, Jurekovci,
Končina, Končítkovci, Kostrbovci, Medvedínec, Mikšovci, Zemanovci.
Osídlení této oblasti
se datuje až do doby kamenné.
Jediným dokladem tohoto osídlení je nález keramiky lužické
kultury ze starší doby železné, který byl nalezen u domu Františka Paganíka na
Pagáňove.
Někdy v 7. století
před naším letopočtem zde bylo menší sídliště lužického lidu. V blízkosti osady
Bakalovci se našla kamenná sekera s dvojitým ostřím, vyrobená z pískovce. Ve
středu má provrtaný pravidelný otvor a je částečně poškozená, což odpovídá poměrné
měkkosti použitého materiálu. Mohl to být výrobek spíše kultovního charakteru
než praktická pomůcka.Obdobně další
podobné a keramické nálezy v celé marikovské dolině
jsou neklamným důkazem původního sídliště předků v této krajině. Jen ta
skutečnost, že jde o horskou a zalesněnou krajinu naznačuje, že nelze očekávat
jiné nebo bohatší nálezy neboť přírodní ráz vždy předurčoval životní zájmy lidu
k využívání přirozených zdrojů a možností k obživě.
Z geomorfologického hlediska se rozprostírá katastrální území
v Hornej Marikovej v jihozápadní části
vysokého pásma horstva Javorníky. Výšková dominanta je Malý Javorník 1019 m n.m. a nejnižší bod 370 m n.m. Celý katastr leží
v chráněné krajinné oblasti Kysuce.
Když jsem
zavítal do rodného kraje po více než
padesáti letech tak jsem byl udiven nesmírnými změnami, které jsem
zpočátku ani nevnímal. Neustále mi něco chybělo, kdykoliv jsem se zahleděl do
známých míst ať už to byly háje nebo jiné lesní porosty. Pomalu jsem se začínal
adaptovat.
Začalo to mojí rodnou valašskou dřevěnicí.
Když jsem ji z dálky spatřil tak jsem nemohl uvěřit jak výrazně vynikala mezi
okolními chalupami. Nebo se mi to pouze zdá, protože jsem ji tak dlouho
neviděl? Ta výrazná tmavá barva napuštěného dřeva samozřejmě prozrazovala jinou
barvu než jsem si pamatoval ze svého mládí. Až teprve když jsem se více
přiblížil tak jsem si začal uvědomovat změny, jenž charakterizovaly něco
novějšího, snad udržovanějšího. Ale charakter a ráz původního stavení se mi
zdál být zachován. Nevím přesně zda jsem očekával, že mi vyjdou vstříc nějací
příbuzní, ale nějaká naděje tady přeci jenom byla. Obracím se ke svým průvodcům
svému synovi Pavlovi a vnukovi Michalovi s vysvětlením. „Pokud si dobře
pamatuji tak bychom mohli být přivítáni strýcovou dcerkou tak asi mého věku a
případně dalšími členy její rodiny.“
Jestli se nemýlím vychází nám v ústrety žena předpokládaného
věku doprovázená mužem vyššího vzrůstu. Po představení a prvních zdvořilostních
větách je celá situace úplně jiná. Jsou to lidé mně naprosto neznámí a po
delším vysvětlování jsem se dozvěděl, že původní majitelé buď vymřeli anebo se
odstěhovali jejich potomci. Současní majitelé, paní pochází z nedalekého
Besného a zřejmě tam nebyla možnost stavební parcely, možná také proto, že tam
už zasahuje Chránená krajinná oblast Kysuca. Její manžel pochází z Čech.
Tato
stavební parcela s pozůstatky předchozí staré chalupy jim byla nabídnuta ke
koupi Obecním úřadem. Zřejmě dostali podmínku, aby byl dodržen původní vzhled
staré dřevěnice s napojením na hospodářskou část s chlévem. Tyto části byly už
tenkráte zděné a prokládané kamenem. Domnívám se, že stavba odpovídá záměru a
rozhodně vyhovuje tomuto manželskému páru k trávení nejhezčích měsíců roku ve
valašské přírodě v Dolnej Marikovej.
Všechny
okolní chalupy už nebyly chalupami, ale zděnými, tvárnicovými nebo cihlovými
domky. A to bylo ono neznámé co mně zaskočilo. Člověk byl z dětství zvyklý
vídat dřevěné chalupy po celé vsi, byly vidět i na stráních a chotárech oboustranně klikatícího se maríkovského potoka.
To patřilo
k celkovému rázu krajiny a vycházelo z přirozeného vztahu horalů k přírodě a
lesu. Nakonec to byl pro ně nejdostupnější materiál s nímž dovedli dokonale
zacházet. Odstín barev používaného dřeva nádherně kontrastoval s okolním
porostem smíšených keřů, lesíků a hájků. Jaká to byla krása, když v
nastávajícím podvečeru začal vycházet bělavý dým z komínů chalup vytápěných
pouze dřevem. Postupné rozsvěcování petrolejových lamp ve vsi a na okolních
stráních bylo tím nejprůkaznějším důkazem
každodenní skutečnosti, že rodiny se konečně schází po celodenní lopotě
k večernímu stolu. Po večerním nakrmení dobytka utichá i obvyklé bučení krav a
ruch ostatního domácího zvířectva.
V pozdějším podvečeru a zvláště koncem týdne lze zaslechnout
zpočátku nesmělé hlasy mladých zpěváků splývajících nejprve s dívčím smíchem a
nakonec přecházejícím ve společný a radostný zpěv mladých lidí doposud jen málo
ovlivněných strastmi obtížného života zdejších horalů.
To jsem, ale pouze zavzpomínal, opouštěje vozidlem Dolnú
Marikovú a pozorujíc známá místa a okolní chalupy podél „hradskej.“ Pozorujíc
ony modernější stavitelské projevy, nemohl jsem se zbavit dojmu, že buď jsou
daleko větší než byly jejich původní parcely, nebo výjezdní dvorky mají
postačovat pouze pro automobil. Chyběl mi větší prostor mezi chalupami. Radost
mi pouze způsobila část staré školy u Paganí, jenž je sice zmodernizována na
Domov důchodců, ale původní a přední část jsem rozeznával dle paměti z mých
dětských a školních let.
Velkým
překvapením pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že ani postaveni televizního zesilovače
nezabránilo pokračování folklorních a kulturních akcí a snah jednotlivců a
dokonce skupin. V obci působí víceré skupiny s různými kulturními zájmy. Je
známá folklorní skupina Žrnovanka a její dětská odnož Žrnovanček, aktivní jsou
rovněž hasiči, Unie žen Slovenska a
velmi populární dechovka Marikovský šramot.
Dokonce poslední
červencovou neděli ožívá Horná Mariková i se sousedními obcemi folklorními
slavnostmi. V loňském roce tj. 2006 se konaly po třinácté-od roku osamostatnění
Slovenské republiky.
Obvykle začínají
rozhlasovým budíčkem a v 10,00 hod. bývá slavnostní sv.mše. 11,00 bývá tradiční
zvaní na slavnosti bubeníkem po hlavní části obce. V odpoledních hodinách 14,30
se schází umělecké skupiny v Amfiteátru. Úvodem přivítá zahájení mužská pěvecká
skupina z Hornej Marikovej a potom už následují vystoupení folklorních skupin a
dětských folklorních souborů: Žrnovanček a Žrnovanka z Hornej Marikovej,
Lachovček z Púchova, Trombitáši z Lúk, Opojčanka z Opoja, Konopa z Dohnian,
Javorník z Lúk, Praznovanka z Praznova. Program oživují humorné příběhy v
podání strýce Izidora, lidového vyprávěče ze Žitavian. Nebude chybět ani program
terchovskéj muziky bratrů Muchovců a reprezentační program souboru Jánošík zo
Zvolena.
Na Obecním úřadě budou moci návštěvníci shlédnout výstavu
krojovaných panenek zo Šároviec. Pro děti jsou připraveny soutěže a hry v celém
prostoru Amfiteátru. Budou ke zhlédnutí i ukázky řemeslnických výrobků od
lidových mistrů. Ale i oblíbená prezentace tradičních maríkovských jídel. Před
Kulturním domem obvykle vyhrává dechová hudba. Některé soubory vystoupí i v
Domově důchodců na Pagaňove a v horském hotelu Eva-Mária.
A protože tato tradiční kopaničářská obec se rozprostírá v
jedné z nejdelších dolin Javorníků a vyniká vyjímečným životním a přírodním
prostředím se znamenitými možnostmi letní a zimní turistiky a sjezdového
lyžování.
Letecké záběry této
horské krajiny se úchvatně prolínají svojí barevností a oboustranně hlavní
komunikace umožňují novým rodinným domkům co nejtěsněji se přimknout k okolním
lesům a hájům.
V odlehlých osadách a
samotách se ještě potkáme se zbytky dřívějších valašských Javorníků, které se
zachovaly v podobě dřevěných „bačovských chalup“. Největším lákadlem jsou však
zasněžené javornické doliny a vrchy, kde se dá lyžovat i tehdy, když už jinde
kvetou jabloně.
A co by byla veškerá krása celé přírody tohoto osobitého
kraje bez přívětivých a ochotných lidí s nimiž se v rodném, valašském kraji na
Hornej Marikovej setkáváme.
Při hledání povzbuzení ducha je to region s bohatou historií
osídlení a proto nemůže být chudý ani na církevní památky.Víra jako jedna z
nejsilnějších hybných sil lidského života dala vzniknout celé řadě sakrálních
objektů jako jsou kostely, kapličky, zvonice a to nejen na Hornej Marikovej,
ale i v ostatních okolních obcích jako Dolnej Marikovej, Papradne, Hatném a jinde.
Po malebných osadách Javorníků je ještě možné objevovat
zachovanou lidovou architekturu dřevěnic, kterou dodnes obdivují návštěvníci
nejen v obcích, ale i v osadách a samotách roztroušených po celých Javornících.
Tyto bačovské chalupy jsou charakteristickou ukázkou architektury valachů,
kteří území Javorníků začali osídlovat v 16. Století. Dřevěné chaloupky
přikrčené pod rozložitými kopci s pasoucími se stády ovcí vytvářejí malebný
kolorit kraje.
Tvrdé
přírodní podmínky, chudoba a nouze zdejších obyvatel v minulosti se i
odzrcadlily i ve způsobech jejich
oblékání. Jejich kroj nebyl nejpestřejší, nejbohatší, ale určitě byl svérázný a
jedinečný. Symbolizoval dary země. O co byl kroj chudší, o to bohatší byl
duchovní a společenský život.
Horstvo,
lesní masivy a háje obklopující a chránící maríkovské doliny hlavně ze severní
a severozápadní strany jsou bohatě prorostlé smíšenými dřevinami, zaručujícími pevnost podloží svými kořeny a
značnou možnost zadržovat dešťovou vláhu bohatými korunami. Ta skutečnost, že
si původní osadníci vybírali různé doliny se ukázala jako správná vyplývající z
generačních zkušeností valašských horalů. Osady a vznikající samoty byly
většinou chráněny proti přírodním živlům především z hlavního severozápadního
směru a pokud protékající potok nebo lesní studánky poskytovaly dostatek pitné
vody potom už nezbývalo než vhodně
využít okolní stráně a pastviny, hospodárně těžit v lesních porostech k
dostatečnému zajištění nejnutnější obživy v rodinách místních horalů.
Tuto přirozenou
ochrannou hradbu tvoří nejvyšší vrcholy s trigonometrickými body v pásmu pravé strany proti proudu Marikovky.
Počínajíc Bonom s tr.b. 748,4
m . nad televizním zesilovačem, nad Bakalovci Žiar
544,2,m. nad Brídovci tr.b.774,9 m. a následuje Hrebeň tr.b. 729,6 m . pokračuje nad
Brádelným v.b. 863,2 m .
Při pokračování směrem k Malému Javorníku je to Galkov s tr.b.943,1 m.n.v. Na
východ od Ráztoky vrchol Adamkov s tr.b. 937 m . a na sever Frňovské s tr.b.959,8 m.n.m.
pokračuje kóta 976,4 m .n.v.
na hraniční čáře a konečně Malý Javorník s tr.b. 1019,2 m .n.m.
Celá řada významnějších vrcholů je spojena turistickými
chodníčky s vyznačenou trasou. Nejnižší bod „chotára“ dosahuje 370 m .n.m. a nejvyšší 1055 m .n.m.Stratenec, vrch
na hlavním hřebenu Javorníků.
Závěrem bych chtěl
poděkovat občanům maríkovské doliny a okolních obcí za udržování krásných
lidových zvyků a obyčejů, písní a tanců. A také vyjádřit obdiv nad uměleckou
prací současných lidových řemeslníků a chtěl bych ocenit um a zručnost a
vynalézavost našich předků.
A významným vkladem
této lidové tradiční tvořivosti je skutečnost, že pokračují mladí lidé, naši
synové a dcerky, potomci horárských současníků, kteří se zásluhou moudře
stvořené přírody stále rodí a bohudík rodí…
Plk. Štefan Kapusník
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára