Častým terčom vtipov mnohých Slovákov je vyhlásenie Marikovskej republiky. Tento mimoriadne významný čin našich marikovských predkov sa zapísal zlatými písmenami do dejín Európskych mocností. Skutočnosť, že v dnešnej zvrátenej dobe sa nájdu aj takí jedinci, ktorí si z tohto hrdinského momentu robia posmech je vskutku poburujúca. Príjdu ale časy, keď takéto konanie bude v Marikovej prísne trestané!
Dr. Ján Šulavík mi poslal jednu z verzií, ako to s tým vyhlásením Marikovskej republiky bolo:
"V považskobystrickej kronike bol záznam o tom, že ked rabovali židov, po prvej svetovej vojne tak to začalo po celej doline, ale židia, ktorí bývali v Pov. Bystrici pretiahli kompu na svoju stranu aby sa tam vzbúrenci z Marikovej a Marikovskej doliny nedostali. Tí však prešli do Púchova, tam vyrabovali židovské krčmy a pod. a po železnici prišli do Pov. Bystrice a tam urobili podobne. Potom išli do krčmy u Koňa, ale to neviem presne, tak nejako sa volala tá krčma. V Marikovej bol vtedy richtárom nejaký Rarík, ktorý v eufórii vyhlásil, že ked môžu mať Republiku rád v Prešove a Maďarsku, tak aj my si vyhlásime Marikovskú republiku a od vtedy sa to údajne traduje a malo by to byť aj v kronike"
Poznáte inú verziu? Napíšte do diskusie!
Orgoň
Fascinující Mariková
OdpovedaťOdstrániť14.1.2012, 07:00 | redakce
marikova
Příroda kolem Marikové je okouzlující, ale neméně zajímaví jsou její obyvatelé. Nejsou to typičtí horalé, nejsou to jednostranně ladění „praví synové národa“, ne ne, nejsou podobní nikomu jinému. Jsou to prostě Marikované, tedy Marikovčania. Jsou naprosto sví.
Nejeden Slovák se při zmínce o Marikové ušklíbne nebo pousměje, ale v tomto jejich mírně nadřazeném „posmíšku“ vycítíte možná dokonce cosi jako závist. O zvláštní povaze lidí z Marikové se vyprávějí různé zkazky, nejčastěji asi ta, jak v Marikové vyhlásili samostatnou republiku. To prý bylo tak:
Někdy na konci první světové války, když se ustavovala Československá republika, se Marikované pod vedením jistého pana Kvaka rozhodli pro samostatnost. Využili výhodné polohy své dědiny. Zahradili vstup do údolí, vyvěsili státní vlajku, a k hraniční závoře postavil prezident Kvako dokonce „žandára“. Samostatnost ovšem dlouho netrvala, vtrhla sem nová československá policie a zařadila Marikovou pěkně zpátky do té „správné“ republiky.
Dnešní znalci marikovské historie vám ovšem vysvětlí, jak to s tou republikou i s dalšími typicky marikovskými vylomeninami vlastně bylo. Na stránkách povazska.sme.sk se například dozvíte, že
Horná Mariková měla za slovenského štátu svého vlastního prezidenta. Prohlásil se za něj jeden z největších recesistů v obci, Juraj Martečík-Kvako. Nešlo o nic jiného než o „švandu“, ale přesto: Mnoho obyvatel obce v té době převratných politických změn skutečně uvěřilo, že Horná Mariková je samostatný stát a Kvako je jeho prezidentem.
Podle starosty obce Pavla Paceka to nebyl jediný Kvakův kanadský žertík. „Byl to mimořádně bystrý člověk, ovládal čtyři řeči a byl i ohromný vtipálek. Když za první republiky zdražili tabák, Martečík-Kvako posbíral po celé Horní Marikové fajfky a poslal je do Prahy prezidentovi T. G. Masarykovi s dovětkem, ať si takový drahý tabák kouří sám,“ vypráví starosta Pacek.
V historických materiálech je zachycena i další kuriózní událost. „Je známo, že za první Československé republiky v jedné hornomarikovské lokalitě místní podnikatel nehlášeně těžil ‒ uhlí. Zřídil si prostě soukromý důl. Po zásahu úřadů s tím musel přestat a dostal od státu pokutu,“ říká místní amatérský historik Miroslav Šmalo.
Samostatnou kapitolou byla hornomarikovská příjmení. V minulosti mívali pro lepší identifikaci Hornomarikované dvě příjmení. Když se však po vzniku první republiky začala dělat oficiální evidence obyvatel, měli na matrice nahlásit jen jedno příjmení. A protože byl spěch a shon, a v úředních věcech se málokdo vyznal, dost často se pak stalo, že vlastní sourozenci měli různá příjmení.
Byl to opravdu nevšední a obohacující zážitek, ta tehdejší dovolená v Javorníkách. Nepotkaly mě při ní životu nebezpečné situace, nesetkala jsem se s mimozemšťany, ani nic podobně výstředního. Jen jsem poznala jeden polozapomenutý divoký kraj kdesi na konci údolí a ‒ Marikovany.
Autor: Eva Musilová n. v. k.
Ja som zase počul, že Mariková v tej dobe vyhlásila vojnu USA.
OdstrániťP.S. Keď som bol na vojne v Kostelci nad Labem, tak tam bol aj desiatnik Mařík. To teda bola klasa. Detaily si však nechám pre seba
Marikovsky správny výraz pri oslovovaní našincov (mužov, či obyvateľov bez zreteľa na pohlavie), je:
OdpovedaťOdstrániť- "Maríkovci" nie Marikovčania, Marikovčanci, ani Marikovania
pri ženách sa používa pomenovanie: "Maríkovky"
Malá oprava, sme Marikovci nie Maríkovci .... Pretože je Marika a nie Maríka ...
OdstrániťMarikovec alebo Maríkovec? Bežne se v hovorovej reči hovorí Maríííkovec. s dlhým í. Dovod vidím v tom, že v hovorovej reči v Maríkovej se slová "naťahujú". Hamarovi sa hovorí Hamááár, Kopincovi sa hovorí Kopííínec, Kršikovi Kršííík, Rarikovi Rarííík, atd. Do matrík sa priezviská niektorých členov z jednej rodiny zapísali s dĺžňom, iné bez dľžňa (bez dorazu na slabiku) a tak je celkom bežné, že členovia jednej rodiny, ktorí majú společného predka, majú niektorí priezvisko s dĺžňom a iní bez dĺžňa. Hamar, Hamár sú bratia alebo bratranci. Ďalším takto zmršeným priezviskom je Kopinec, Kopínec. Neporiadní matrikári, písali priezviská tak, ako im to prišlo pod ruku. Ako počul, tak napísal. Povodné priezviská až na výnimky určite neboli s dľžňom. Tí, kterí Maríkovú osídľovali mali s najvätšoou pravdepodobnosť priezviská s krátym i, s krátkym a.
OdstrániťV súvislosti s vyhlásením slávnej Maríkovskej republiky si spomínam na vetu od nebohého prof. Siváka (venoval sa právnym dejinám na PF UK v Bratislave), že prejav, v ktorom starosta a nastávajúci prezident Kvako vyhlásil republiku, vraj začal oslovením "Ľudzia a ženy ...". Nemajme mu to za zlé, v samotnom Československu boli ženy zrovnoprávnené v 1920 ale napr. vo Francúzsku, Taliansku, Belgicku, Švajčiarsku, Maďarsku až neskôr (1945 a neskôr).
OdpovedaťOdstrániť