štvrtok 16. marca 2023

PUSTOVNÍK ZO STRATENCA

 Stratenec - jeden z najvyšších vrcholov hlavného hrebeňa pohoria Javorníky. Známy je predovšetkým vďaka jeho dominantnému monumentu (Tri kríže), ktorý bol na vrchole vybudovaný v roku 1969 na pamiatku padlých vojakov zo sklonku druhej svetovej vojny.

 V priebehu roka je navštevovaný množstvom turistov, zberačmi čučoriedok, či lyžiarmi - bežkármi v zime.

 No málokto z návštevníkov vie, že iba pár minút chôdze smerom k Veľkému Javorníku sa po pravej strane od hrebeňového chodníka v lese nachádza miesto, ktoré sa na prelome 80. - 90. rokov stalo dejiskom nezvyčajného príbehu...



 Všetko sa to začalo 7. augusta 1993 v obci Hovězí neďaleko Vsetína, kde si ľudia pred miestnym kostolom všimli kľačiaceho muža, ktorý si neustále niečo "mrmlal". Neskôr sa spomínaný zarastený muž vo vojenskom plášti a "bagandžiach" objavil pred neďalekou samoobsluhou, kde sa práve domov odchádzajúcej predavačky spýtal, prečo nemajú otvorené. Nestačila mu ani odpovedať, keď vtom rozkopol sklenené dvere obchodu a vošiel dnu, kde ho zadržal vedúci predajne a privolal na neho políciu.

 Pri výsluchu začal užasnutým policajtom len s námahou, kvôli problémom s rečou, rozprávať svoj doslova neuveriteľný príbeh, ktorý sa začal v roku 1989 prepustením z väzenia v Leopoldove, kde si odpykal sedemročný trest za pokus o nelegálny odchod z Československa.



 "Nemohol som odolať akejsi nevysvetliteľnej sile, ktorá sa ma zrazu zmocnila. Volali ma hory. Bolo mi povedané - choď - tak som sa zobral a šiel."

 Takto došiel František Dombaj, lebo tak sa tento pustovník volal, až do lesa na papradňanskú stranu Javorníkov, neďaleko vrcholu Stratenca, kde si vykopal zemľanku, v ktorej strávil nasledujúce štyri roky života. Živil sa zemiakmi, lesnými plodmi a občas aj konzervami, ktoré ukradol pri jeho občasných vlámačkách do chát a chalúp okolitých osád. Kalendár nemal žiadny, beztak nemal pre neho význam. Čas meral hlavne na mesiace a ročné obdobia. Čítal knihy a pozoroval zvieratá. Keďže celý čas prežil prakticky iba osamote (ako spomínal, používal iba zhruba dvadsať slov, viac nepotreboval), čo nakoniec spôsobilo nielen spomínané problémy s rečou, ale aj nevedomosť o zásadných zmenách v spoločnosti. Vôbec nevedel, že komunisti už nie sú pri moci, ani to, že Slovensko a Česká republika sú už samostatné štáty.



 "Spokojný som úplne nebol, lebo spokojnosť nám nie je daná. Ale nikdy som sa necítil osamotený. Myslel som na život, lebo život je krásny. Snažil som sa žiť v súlade s prírodou. A to sa dá iba vtedy, keď človek cíti dych stromu a chápe, že nie je nič viac a nič menej ako časť celku. No nastal čas, keď sa zrazu objavili veci, ktoré nemožno ani vysvetliť. Všetko, čo sa stane, som vedel už dopredu, aj keď sa to možno zdá byť hlúpe. Bol to vlastne príkaz, aby som zišiel dolu medzi ľudí a vykonal cestu svojej očisty. Tak som zišiel dole, pokľakol pred kostol a rozprával sa s rodičmi a s Kristom. Vtom ma ale zrazu začali prenasledovať zlé mocnosti. Dostal som strach a chcel som sa vrátiť do hôr, no nešlo to. Cestu mi zatarasili akési dva biele ihlany."

 O pár hodín neskôr, v krajnom psychickom rozpoložení, rozbil sklo v samoobsluhe.

 Po zatknutí viedli jeho kroky do kuřimskej väznice, kde pobudol do súdneho pojednávania, ktoré sa uskutočnilo v januári 1994. Vyšetrovatelia ho chválili za vzornú pomoc pri vyšetrovaní. Dokonca ich povodil presne po chatách a chalupách, ktoré vylúpil. Celkovo mu bolo dokázané 13 vlámaní s celkovou škodou 19 000 českých korún. Súd mu nakoniec vymeral 18-mesačný nepodmienečný trest. No onedlho mu vtedajší prezident Českej republiky Václav Havel na početné telefonáty a dopisy od verejnosti uložil amnestiu.



Po prepustení nastala dilema, čo bude s ním ďalej. Síce žil predtým na Slovensku, ale pretože sa pri zisťovaní jeho totožnosti zistilo, že sa narodil v Čechách, získal české občianstvo a na Slovensko sa viac nevrátil. Prezidentská kancelária sa nakoniec rozhodla splniť jeho túžbu žiť v kresťanskej komunite a zoznámila ho s jezuitom pátrom Františkom Líznou, ktorý ho odviedol do komunity v Neratove, kde zostal žiť a kde si zanedlho našiel aj ženu.

 "Chcel som žiť v Bohu a pracovať v prospech ostatných. To sa mi aj splnilo. Ale najlepšie sa aj tak cítim medzi stromami v lese. Čas, strávený v horskej samote, rozhodne nepovažujem za stratený. Našiel som tam cestu k duchovnému životu a to je pre mňa najdôležitejšie."

K článku nadväzuje video, ktoré som zhotovil pre YouTube:

JAVORNÍKY Pustovník zo Stratenca

https://www.youtube.com/watch?v=UCgpIAegPis

Vo videu sú zábery na zemľanku z rokov 2006 a 2008, kedy ešte „držal“ jej strop.

 

Miloš Majšík (TheARBOGAST)

.......................................................................................................................................................

Zdroje: články z internetu (rok 1994)

Robert McLean - Czech hermit never knew Cold War was over (UPI.com)

Czech President Vaclav Havel has pardoned a hermit who... (UPI.com)

Marek Švehla - Proměny lesního muže (Respekt.cz)

Marek Wollner - Osudný den poustevníka Františka D. (Respekt.cz)

utorok 29. novembra 2022

nedeľa 7. februára 2021

Obrazy starej Marikovej

Miroslav Gašparík pre nás spracoval tento článok s obrazmi starej Marikovej (Mariková vo výtvarnom umení). Ďakujeme

  1. Ladislav Treskoň (*10. máj 1900, Petrovice – † 13. október 1923, Praha) – bol významný slovenský grafik a maliar, jeden z priekopníkov povojnového sociálneho umenia.

  • obraz: Gazda z Marikovej, cca 1920, kresba na papieri, vydaná v sérii 12tich pohľadníc v Osveta Praha, zdroj: súkromná zbierka M. Gašparík

 


 

  1. Július Nemčík (* 12. november 1909, Lipníky – † 7. január 1986, Bratislava) – bol slovenský maliar.

  • obraz: Mariková, 1956, olej na lepenke, 24 × 61 cm, Slovenská národná galéria, zdroj: Web umenia SK, https://www.webumenia.sk/dielo/SVK:SNG.O_1272

  • obraz: Pagaňovská, 1956, sépia, 40 × 70 cm, súkromná zbierka M. Gašparík



     

  1. Miloš Šimurda (* 5. jún 1924 Frenštát pod Radhoštěm – † 6. január 2019 Rožnov pod Radhoštěm) – bol česko-slovenský akademický maliar pôsobiaci na Valašsku a Bratislave.



  1. Imro Weiner Kráľ (* 26. október 1901, Považská Bystrica – † 11. august 1978, Bratislava) – bol uznávaný slovenský maliar a grafik. Bol najoriginálnejším predstaviteľom slovenského výtvarného nadrealizmu a secesného expresionizmu.

 



  1. Karel Langer (* 31. október 1903, Prugg nad Litavou – † 5. marec 1998, Olomouc) – bol český maliar, grafik a etnograf zameraný na národopisnú oblasť Valašska

  • obraz: Chlapec v huni z Horní Marikové, 1930, kvaš na papieri, 37,5 × 25,5 cm, Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíne, zdroj: časopis Valašsko – vlastivědná revue, roč. 2, č. 11, 2003


piatok 15. januára 2021

Jeden vdovec Maríkovec

 

Jeden vdovec Maríkovec, predal kozu, aj päť oviec.
Peniaze on veľké získal, od radosti si zapískal.
Kriste bože predrahý, podívam sa do Prahy.
A čo si on umienil, svoju mienku nezmenil.
Upiekol si káčera a vybral sa zvečera.
Aby sa však nebál mátoh, na chrbát vzal veľký batoh.
V obchode si kúpil skicu a vybral sa na Bystricu.





Napadlo ho do prašiny, že si sadne do mašiny.
Zakúpil si lístok tvrdý a bol naň veľmi hrdý.
Dostal sa do veľkej biedy, mal lístok do tretej triedy.
Sadol si však do prvej a spieval si,,Hola..héj,,
Však bol hrdý od radosti, že je v takej spoločnosti.
V jednom kupé medzi dvermi, sedí si tu s inžiniermi...
kolo neho samý pán, doktor, fiškál, kapitán...
Len to mu nejde do hlavy, prečo sú všetci lebaví.
Utiahol sa až do kúta a o tom si všetkom húta.
Pozrie oknom a tu zočí ,do kupé sprievodčí vkročí...
Začal robiť veľkú čistku, či voľakto nemá lístku.
Prišiel rad na Maríkovca, ten bol kľudný ako ovca.
Milé dámy, milí páni, čo ste tu pristupovaní.
A on, že bol slušný zhovný, ukázal lístok cestovný...
Sprievodca sa ho hneď tázal, kto si vám sem sadnúť kázal?
V prvej triede, do paroma, sedíte si ako dáma..
lístok máte do tretej, do tej samej poslednej.
No, Maríkovec sa duší, že o tom vôbec netuší...
že on, keď do školy chodil, až piatu triedu vychodil.
Pane sprievodca môj drahý, ja cestujem až do Prahy...
Bez vzdoru celý bledý, prešiel do tretej triedy.
Pretože mal veľkú snahu, stoj, čo stoj chcel vidieť Prahu.
Povedal si múdre slovo.. ta na Wilsonovo.

Na nádraží vyšiel z dráhy, pustil sa on do tej Prahy....
kráča si po trotuári a v očiach mu radosť žiari.
Od ulici k ulici, to nie je ako v Bystrici.
Hore, dole stále lieta, všade stretá plno sveta...
električky, trolejbusy, po celej to Prahe brúsi...
Rozmýšľa a tak si hovie, čo on ľuďom doma povie..
pochválim sa susedom, aký som tam videl dom..
a pri Vltave na nábreží, koľko som tam videl veží...
Robil dlhé pochody, prezeral krčmy, obchody..
Ako si tak obzerá všelijaké voloviny, kúpil si na pamiatku velikánske noviny.
Ako tak tou Prahou blúdi, čosi sa mu v bruchu budí,
na nešťastie, na súženie, už ho to na stranu ženie.
Nevedel si poradiť, kde by sa mal vysmradiť.
Hľadá, hľadá záchody, všade len samé obchody...
Začalo mu pripekať, nemal sa kde vykakať.
Už ho z toho chytil smútok, nemohol nájsť tichý kútok...
tak mu strašne pripekalo, až ho to v slabine klalo..
Rozbehol sa ako šľak, prebehol cez Václavák...
keď šiel popred Melantrych, bolo počuť za ním vzdych.....
Keby som len niekde našiel, čo len aký biedny hajzel...
keď nie hajzel, aspoň hnoj,...pomáhaj mi Bože môj!!!
Vtom, bez mapy a skice, vbehol do jednej ulice....
ulica tichá ďaleká a na nej ani človeka.
V prostriedku tej ulice, stiahol rýchlo nohavice...
by sa cítil bez viny, prestrel na zem noviny.
Jak si kaká, tak si kaká, nešťastie ho ďaľšie čaká.
Na novinách čosi kôpka, v tom za rohom čosi klopká....
No, tu zrazu z poza sklepu, okované čižmy klepú.
Maríkovec na to síce, rýchlo zdvihol nohavice...
na remeni zapol pracku, ešte bych tu dostal facku.
Chcel utiecť niekam do hada, až ho ten chlap nezbadá....
No chlap ten ho práve zbadal, akoby bol jeho hľadal..
a bol vám to policajt, chlap jak hora, veľký fajt.
Maríkovca dotklo sa to nemilo, lebo sa vtedy s maslom šmelilo...
práve sa mestom roznieslo, akejsi babe ukradli maslo....
Polícia hneď zákrok podniká, všade vôkol hľadá zbojníka.
Maríkovec oči vyvalil, tú vec do novín zabalil..
chytro noviny do rúk zdvihol, aby sa peňažnej pokute vyhol.

Policajt zajal Maríkovca na četnícku stanicu
a začali tam s ním robiť neslýchanú štvanicu.
Ach že, bola vám to hrôza hrozná, zavolali i tú ženu, či ho pozná...
A tá, keď ho zbadala, náramne mu nadala....
to je on, zlodej, čo ma okradol, div, že tam od hrôzy nespadol.
Policajt vzal pelendrek, pomastil mu celý driek..
bác prásk. fác po chrbáte. Čo tam v tých novinách máte?
Maríkovec vraví rovno...pán policajt..čerstvé hovno.
No policajt zazerá...dám ti hovna, mizera.
Beda ti je milý vdovec, kde si to vzal, pravdu povedz!!!..
lebo budeš strašne bitý....a on kričí...v riti,v riti"
Keď ho dobre vymastili, noviny mu s maslom vzali..
na váhu ho položili a presne ho odvážili.
Boli z toho strašné drámy, nemalo dva kilogramy....
Policajt si šúcha háby, pýta sa tej baby...
Koľko bolo toho masla?.. tá hneď Maríkovcom triasla..
spustila tam veľký škrek , Kde si dal tých desať diek?"...
tvrdila a tvrdila, že ho mala dve kilá...
Policajti moji drahí, boli ho dva kilogramy"..
Na to policajti milí, Maríkovca znovu zbili...
dali mu po dve zauchá, skoro tam ostal bez ducha.
Kopali ho do slabín...tu máš, lupič, sukin syn.
Dostal aj päsťou do tyla...prečo ho niet už dve kilá?
Od tej bitky na smrť zbledol...prečo si tých desať diek zjedol?
Keď ho už tak hrozne zbili, maslo z novín vybalili...
No, v tom veľkom prekvapení, stáli ako obarení...
miesto masla hromada, jak z menšieho hoväda.
Maslo páchne? a či vonia? Policajti sa von ronia...
každý z nich zatína päsť, včiľ nebudem týždeň jesť.

Maríkovec náš však sliedi, jak sa dostať z tejto biedy?...
každý naňho...sviňa, och ,ty, ale on v tom. hybaj vnochty.
Sadol na vlak, na nákladný a bol už aj veľmi hladný...
tak, sám sebe huboval a vduchu si sľuboval...
Nechcem ja už Prahu vídať, radšej budem hnoj pokýdať.
Došiel do dedinky svojej, stále jajkal ..ouej..ouej...
bol vám samá hrča, sloja...Vitaj, vitaj, dedina moja.
Hneď sa po susedoch pechoril, všade ľuďom hovoril....
Kto sa chce Prahou pochváliť, ten musí dve kilá navaliť...
Mne chýbalo iba desať diek a odvtedy ma bolí celý driek.
A tým sa končí táto báseň, lebo ten spomínaný chaseň,
už nikdy neopustil rodný kraj a nazýval sa Rafafaj.

nedeľa 15. novembra 2020

Tři dny v Uhrách - pohľad na ťažký život v Marikovej v roku 1891

 Čeněk Kramoliš: Z potulného života povídky a obrázky. Brno 1900.

 

Kapitola Tři dny v Uhrách.

Roku 1891 dohodl jsem se s bratrem, že zajdeme se podívati na utlačované bratry Slováky do Uher. Věru, na cestu tu těšil jsem se již po několik roků a připravoval jsem se na ni tím, že naučil jsem se aspoň půl kopy slováckých písní.

Přiznám se upřímně, že k Slovákům lnul jsem ode dávna zvláštní láskou, větší než k jiným slovanským kmenům naší říše. Čím více jsem se dočítal o krutém jich utiskování a bezohledném pronásledování jejich vlasteneckých vůdců, tím více rostla ve mně láska k pronásledovaným, a tím větší zmáhala se nenávist k zuřivým Maďarům.

Tož, Oto, v kterou stranu půjdeme? otázal jsem se bratra den před určeným odchodem.

Jsi starší, ustanov ty směr i postup naší cesty, budu souhlasiti se vším, vytáčel se bratr.

Dobře, půjdeme do nej východnější téměř osady moravské, do Vel. Karlovic, a odtud nejbližší cestou přes Karpaty do nejsevernějších Uher.

Bratr souhlasil, a druhého dne vydali jsme se hned na cestu. O cestě až k hranicím uherským zmiňovati se nebudu, chci popisovati jen cestu po uherském Slovácku. V Karlovicích poradil nám tamější doktor, s nímž jsme se v hostinci sešli, chceme-li spatřiti kus krásné, horské krajiny, a nebojíme-li se procházky přes několik kopců, bychom si zamířili do Uher přes Javorník nad Mlynáříkem, jenž je nejvyšším kopcem z celých pohraničních moravských Karpat. Zároveň nás upozornil, že přijdeme do nejbídnějších a nej zanedbanějších osad z celé Třenčinské stolice, do Horní a Dolní Maříkové.

Ale, pánové, cestu si musíte šlapati sami, nevede odtud do zmíněných osad žádné cesty, ba ani žádné pěšinky, doložil na srozuměnou.

Uposlechli jsme jeho rady a nabravše si do tašek potravy, šli jsme rozhodně ku předu. Hned za dědinou vešli jsme do ráztoky Pluškovec zvané a stoupali jsme výš a výše, až octli jsme se na Javorníčku. Na vrcholu jsme se zastavili, abychom si oddechli a posilnili se na další cestu na Javorník.

Rozhlíželi jsme se chvíli kolem. Kam jsme pohlédli, všude viděti bylo jenom samé vrchy a na každém téměř vrchu, bud na jeho temeni nebo na úbočí, stála dřevěná chaloupka, okolo níž obděláno bylo několik měřiček bídného pole. U nejbližší chalupy sklízeli oves. Nežali ho srpem ani nesekli hrabicí, nýbrž trhali jej i s kořenem ze země. Byl vysoký 15—30 cm. a nejbujnější a nejbohatší měl osm zrnek; nejvíce stébel bylo s pěti zrnky, ale dobrá třetina měla jen 2, 3, ba i pouze 1 zrnko.

Mimo oves nasetu měli horalé pohanku a v lesním rubisku, kde byla půda proti jejich u stavení příliš panská, stála réž. Obyvatelé sami skopaii každou jamku a rovinku mezi pařezy a do zkypřené půdy naseli rži. Kolik rovinek a dolin bylo na stráni, tolik bylo různých od sebe odloučených režných polí, z nichž největší „flek“ takového pole obnášel 1 čtver. metr. Za to jich bylo na jedné stráni na sta. Z požaté rži, vyrostlé aspoň na dedti záhoncích, již se mohl navázati snop.

Ale to jsme ještě stáli na moravské půdě, což dokazovali i lidé okolo chalup pracující, kteří oblečeni byli ve valašském kroji a mluvili s námi valašským nářečím.

Když jsme si odpočinuli, zamířili jsme k Javorníku, který před námi ještě hodné hlavu zvedal. Na jeho stráni k Moravě obrácené stály chaloupky, které již patřily do Uher, jak nám lidé sdělili. Sešli jsme s Javorničku, přešli malé údolí a již jsme stoupali na Javorník. Brali jsme se ke čtyřem chaloupkám, mezi nimiž je i hospůdka „na Bukové“ zvaná.

Plni nadšenosti chvátali jsme navštíviti tyto prvé chaloupky slovácké a pozdraviti jejich obyvatele. Vešli jsme hned do krajní. Sotva jsme však do síně vstoupili, zůstali jsme jako ohromeni státi. Zrakům našim objevila se — žxxx. Ano, škaredá, rozcuchaná žxxx to byla, kterou jsme jako první obyvatelku uherského Slovácka spatřili. Naším objevením zůstala neméně překvapena jako my.

Otevřenými okny zahlídli jsme v jizbě na lavici u zdi seděti ženu pouze v košili a bílé sukni oblečenu. Byla to křesťanka. U ní klečelo asi desítileté děvče, a hlavu mělo položenu na klíně matčině; matka pak přebírajíc jí vlasy, hledala „cosi“ mezi nimi.

Nepromluvivše slova, vyrazili jsme ze síně ven na čerstvý vzduch. Žxxx v patách za námi.

Co by' rádi, velmožní páni ? otázala se nás s úsměvem.

Ukažte nám. kudy musíme jiti, abychom nejdříve přišli do Horní Maříkové, promluvil jsem, potlačuje odpor, jaký jsem k ní cítil. /

A vy jste ti pánové, co jste to panství koupili? místo odpovědi otázala se nás žxxx.

Již v Karlovicích jsme slyšeli, že panství kolem Javorníka prodal před nedávném hrabě Esterhazy žxxx Poprovi, proto nás tato otázka zarazia.

A z čeho soudíte, že jsme panství zdejší koupili? tázal jsem se jí nedůvěřivě.

Proto, že vidím, že jste velmožní páni. prohlásila opravdové žxxx.

Těmi též jsme! přisvědčil jí též s opravdivou vážností bratr a při tom vypnul se, jakoby mu skutečně celé Esterházybo panství patřilo.

Panství zdejšího jsme nekoupili, jsme Moravané a cestujeme pro zkráceni chvíle, vysvětloval jsem žxxx.

Mezitím přišla k nám i Slováčka s děvčetem, již jsme v jizbě zahlídli, a s otevřenými ústy hleděla na nás.

Čí je to chalupa? otázal jsem se okolostojících, když jsem jim vyložil, kdo jsme.

Naše, ozvala se Slováčka.

A co vy tady děláte? vyzvídal jsem po žxxx.

Panímáma hledá děvčata do služby, odpověděla za ni žena.

Tak! A kam je posíláte? zvídal jsem ještě dále.

Do města k hodným pánům, dala mi za odpověď a při tom se oči její divným leskem zasvítily, a ústa se k úsměvu stáhla.

A nejvíce myslím do Pešti? prohodil jsem jako mimovolně.

Mají pravdu, ba nejvíce, přisvědčovala mi ochotně.

A v Pešti nejvíce je zase dodáváte do hostinců?

Též uhodli.

A hezká děvčata verbujete nejraději?

Velkomožný pane, „ oni to znají, jakoby byli zrozen v Uhrách, a oči její zase zaplály divným leskem.

Stála přede mnou kuplířka, která nevinné oběti shání po horách a odvádí je do měst. — Podíval jsem li se na ni káravým pohledem a obrátiv se k matce, ptal jsem se jí, má-li dospélou dceru. '

Ne, jenom tuto dévušku, odpovédéla mi oslovená. — Ale je do služby ještě slabá, dodala jaksi teskné.

Ba je. Nechte si ji jenom doma ku své pomoci, ve městě by se vám jen zkazila. A podruhé, až k vám nějaká ženská zase přijde lákati vaši dceru, by šla sloužiti do Uher, vezměte metlu a vyžeňte ji.

A co si myslí velmožný pán ? ozvala se žxxx.

Co? Že se pozeptám v nej bližší dědině, máte-li právo rejditi po samotách a s děvčaty obchod prováděti.

Žxxx se ušklíbla a mumlajíc cosi, odcházela do stavení.

Kam musíme jiti, abychom nejdříve přišli do Maříkové? tázali jsme se nyní ženy.

Idú len rovno na vrch, šak tam můj suší seno, ukáže jim další cestu.

Dali jsme děvčeti po desetníku a šli dále.

Sčaslivú cestu vinšuju, velmožní páni! volala žena ještě za námi.

Nastoupali jsme se dosti, než jsme se octli na vrcholu nej vyšší pohraniční hory — na Javorníku. Myslili jsme, že uvidíme již na straně uherské dědiny a města, ale nespatřili jsme nic jiného, leč samé hory a samé lesy. Až strach nás obcházel při vzpomínce, že všechny ještě přešlapati musíme, než se dostaneme někam do údolí Váhu, kdež jsme mínili další cestu si ukrátiti železnicí.

A tož kde je jaká dědina? ptal se mne bratr.

Snad nebude až za těmi horami, to bychom do ni nedošli ani za deset hodin.

Bezpochyby bude skryta v údolíčku mezi kopci. Doskoč se pozeptat Slováka, kam jiti máme, poslal jsem bratra za mužem v širokém drátenickém klobouku, který kus od nás seno sušil. Bratr šel napřed a já pomalu za ním.

Hej, strýčku, kudy musíme jiti do Maříkové? volal na něho z daleka a aby k němu spíše došel, kráčel přímo přes rozházené seno.

E, basamti tvoju dušu moravčickú; kady to idete! rozkřikl se Slovák, spozorovav, že bratr po seně kráčí, a hnal se na něho hráběmi.

Bratr se rázem zastavil. Nevěděl jsem, zda překvapila ho tak něžná odpověď Slovákova, či strnul obdivem nad tím, že Slovák poznal v něm po řeči Moravana, či snad zarazilo ho, že mu řekl „tyu, nebo snad vyzdvižené hrábě kroky jeho zastavily. Neuvažoval jsem, co bratra pohnulo, že rázem se zastavil, nýbrž chvatně spěchal jsem k němu. Krev se ve mně bouřila. Již jsem měl nachystánu ostrou důtku pro Slováka, ale spatřiv jeho hněvem rozpálenou tvář a pohlédnuv na napřažené hrábě, změnil jsem ihned úmysl svůj v hladkou politiku Bismarkovu, a vytáhnuv z kapsy dva doutníky, nesl jsem mu je, by se trochu jimi udobřil.

Nezlobte se. Tady máte, zapalte si a ukažte nám, kudy nejkratši cestou přijdeme do Horní Maříkové.

Slovák vzal doutníky a nepoděkovav ani, ba ani trochu vlídněji se nepodívav, řekl: — Jděte přes ten kopec a tam se dále doptáte.

Tak daleko ještě? podivil jsem se, vida ukazovati na boční, dosti vzdálený kopec, k němuž táhl dlouhý, hustý les.

Na mou otázku pokrčil Slovák jenom rameny. Odvrátili jsme se němě a šli naznačeným směrem. Za nedlouho vešli jsme do lesa a po paměti brali jsme se v stranu, kde naznačený vrch se nalézal. Sli jsme hodinu, a les byl pořád stejné hustým a stejně tmavým. Konečně dostali jsme se na kopec, který nám Slovák ukázal, ale za ním zase rozprostíral se les. Odevzdali jsme se osudu a šli lesem dále. — Rozumí se. že lesních vozových cest ani pěšinek tam nebylo. Kdo by je tam byl ušlapal a kdo cesty ujel?

Již jsme věru pociťovali strach, že jsme zbloudili, a bratr stále předpovídal, že budeme musiti přenocovati v lese, ač ještě ani čtyři hodiny nebyly.

Konečně zasvitla nám naděje. Uviděl jsem totiž na zemi — kravinec. Zaradoval jsem se jako Kolumbus, když spatřil na širém moři plynouti halouzku s ovocem.

Oto, vidíš? ukazoval jsem nález bratrovi.

Co na tom ? s trpkým úsměvem prohodil bratr.

Mnoho. Kravinec je skoro čerstvý. Z toho soudim, že zde pásl někdo dobytek a tudíž že lidé bydlejí asi nedaleko.

Bratrovi se radostí zajiskřilo oko. A skutečně za nedlouho vyšli jsme z lesa a octli se na mýtině, která táhla do údolí, jež se za druhým kopcem zahýbalo, tak že jsme viděti nemohli, ani jak je dlouhé, ani jsou-li tam lidské příbytky.

Co jsme mýtinou kráčeli, spozorovali jsme mezi maliňáčim dívku v bílé sukénce.

Hej, daleko je do dědiny? volali jsme na ni.

Dívka se ohlédla a spatřivši nás, schovala se v malináčí; už se neukázala ani neozvala. Zalekla se nás jako Indiáni prvých bělochů, kteří je s Kolumbem v Americe navštívili.

S nadějí, že co nejdříve do dědiny přijdeme, sestupovali jsme níže. Na úpatí mýtiny potkali jsme mužského. Byl pouze v košili a plátenicích.

Daleko je ještě do dědiny? otázali jsme se ho, když jsme k němu došli.

Za čtvrt hodinky dojdete k chalupám. A odkud idú páni?

Z Karlovic.

A čo jich vedlo pres ten kopec. Mohli jít na Javorník a rovně dolů pres les do dědiny.

Byli jsme na Javorníku, a jeden Slovák kázal nám jiti tudy.

E, to si zašli víc než hodinu. Už dávno mohli býti u modlitebnice (kostela).

Podíval jsem se na bratra, a on zároveň na mne. Porozuměli jsme si. Šelma Slovák nás ošidil, ukázav nám úmyslně špatnou cestu; ani darované doutníky ho neobměkčily.

A dostaneme v dědině koupiti něco k jídlu? ptali jsme se ho již při rozchodě.

Enom jdú k pantátovi, ten má všecko, aji dobrú pálenku, ochotně vysvětloval nám muž.

Usmáli jsme se v duchu a poděkovavše, chvátali jsme dále. Již z daleka viděli jsme prvé chaloupky dřevěné. Podivili jsme se nemálo jejich úpravě, když jsme k nim došli. Žádná chaloupka nebyla větší než naše kůlny nebo sušírny na ovoce. Ve zdi byly dva otvory, jimiž by ani dítě hlavy neprostrěilo, a kolem nich stěna zakouřena. Obešli jsme stavení, ale oken jsme nespatřili, nabyli jsme tudíž přesvědčení, že tyto nezasklené ve zdi vyřezané díry jsou okna.

Ze zvědavosti veši jsme do stavení. Bída, jaká se nám objevila, nás překvapila. Poněvadž ve světnici nebylo nikoho, důkladně jsme si ji prohlédli. A co jsme viděli? Moc a nic. V učazené jizbě nebylo ani stolu ani židle ani lůžka ani kamen. Podél zdí stály dvě lavice, pod stropem visely hambálky, na nichž přehozeny byly košile a bílé suknice. a to bylo celé nářadí. Uprostřed jizby vyhrabán byl ve hliněné podlaze dolík, a v něm plno popelu a uhlí. To byl krb majetníka chalupy. Na zemi v čas potřeby zakládala hospodyně oheň a vařívala při něm jídlo; kouř vycházel vyřezanými ve staně okénky, proto byla stěna z venku kolem nich očazena.

Malými okénky ve zdi přicházel do jizbice vzduch a něco světla, a vycházel kouř; konaly tedy tyto malé otvory trojí službu.

Vešli jsme ještě do několika chaloupek, ale všude byla tatáž úprava. A co zvláštního, že každé stavení bylo nezamčeno a žádného v něm. Patrně nebáli se obyvatelé, že jim někdo ze stavení něco ukradne, nýbrž bezpečné odešli do pole a do lesa za svou prací.

Prohlédnuvše několik stavení, kráčeli jsme údolíčkem dále. V poli pracující lidé spatřivše nás, vyjeveně na nás hleděli; na tvářích jejich bylo znáti podivení. To bylo zřejmým důkazem, že cizinec zřídka kdy o jejich dědinu zavadí.

Hleděli-li osadníci na nás vyjeveně, nehleděli jsme my na ně jinak, vidouce jejich stejnokroj. Muži měli na sobě jen rozepjatou košili a plátenice, a ženy pracovaly pouze v košili (rubáči); děti okolo rodičů stojící byly bez obleku.

Přiznám se upřímně, že větší chudoby jsem dosud neviděl. Do Horní Maříkové měl by se jiti podívati, kdo není u nás na Moravě spokojen a naříká si, že se mu zle vede. A ku podivu, lidé jsou tam spokojeni a veselí.

Kdyby jich Madaři netrápili a nevnucovali jim své řeči, byli by snad nej šťastnějšími lidmi z celýcb Uher.

Asi za čtvrt hodiny přišli jsme zase k několika chaloupkám. Jedna z nich byla značně větší, úhlednější a měla okna i komín. Bylo to obydlí pantáty žxxx, jak nám řekla děvucha, která nedaleko zemáky kopala. Zůstameme zde nebo půjdeme dále? otázal se mne bratr. Nerad bych u žxxx jídla kupoval, snad u kostela bude křesťanský hostinec, dal jsem mu za odpověď. 

Hej, děvče, jak je daleko ke kostelu? ptal jsem se vedle pracující dóvuchy.

Aj, na mu dušu, daleko! s náležitým důrazem odpověděla mladá Slováčka.

Dojdeme tam za půl hodiny?

E, čo půl hodiny, hodinu musí jít.

Nechť. Je teprve pět hodin, dojdeme tam a pak již dále dnes nepůjdeme, dodával jsem chuti bratrovi.

Žxxx, pokud jsme stáli, díval se na nás oknem, když jsme se však měli k odchodu, vyšel rychle a hlasitě nás pozdravoval. Nenechali jsme se okouzliti jeho úsměvem a pantáty jsme svojí návštěvou a svými groši nepoctili. Úzkým, táhlým údolím kráčeli jsme dále. Sem tam skákati jsme museli s kamene na kámen, poněvadž vozová cesta, kterou jsme se ubírali, byla zároveň řečištěm; Štěstí, že mnoho vody neteklo, sice bychom se pěšky ke kostelu nebyli dostali. Po obou stranách údolíčka stály roztroušeny chaloupky, které si jako vejce vejci podobny byly.

Po dlouhé a namáhavé cestě došli jsme k malému, dřevěnému kostelíčku; kolem stálo několik též dřevěných chalup. U cesty proti kostelu spatřili jsme nizounký, přízemní domeček s dvěma okny a ten byl, prosím, zděný. Byla to fara. Kousek za farou byl hostinec s maďarským nápisem „Korcsma“. Rozumí se, že hostinským byl žxxx. Řeknu již napřed, že jsme navštívili za třídenního pobytu v Uhrách více než deset hostinců, ale ani na jednom jsme křesťana nespatřili. Napřed nás to zaráželo, ale pak jsme tomu přivykli.

Vešli jsme do siné a odtud na levo do nálevny. U dlouhého, špinavého stolu seděli dva Slováci se žxxx a popíjeli šedou. Na hliněné podlaze válely se děti a hrály si s malými podsvinčaty. Jak jsme pozorovali, byla již docela ochočena a dětem uvykla. Pantáta žxxx spozorovav nás, povstal od stolu a s úsměvem šel nám vstříc.

Co by rádi, páni? Pěkné vítám!

Chceme něco jisti a piti, ale tady si přece sednouti nemůžeme.

Jenom špacírujou za mnou do sálu, a žxxx vedl nás síní na pravo do svého pokoje. Sál to sice nebyl, jenom malá. vlhká světnička, ale byla v ní již kamna, lůžko, u stolu čtyři rozvrzané židle, kufr, věšák na šaty a podlaha dřevěná. Paráda to na dědinu veliká. Úslužný žxxx donesl nám vína, sýra, chleba, a my jsme s chutí večeřeli. A jak jsme byli rádi, že jsme dostali aspoň něco koupiti. Nic nedbali jsme, že sýr byl již starý a jak z chuti souditi jsme mohli, i ztuchlý, chutnal nám výborně. Po jídle jali jsme se teprve starati o nocleh. Že žxxx slušného noclehu nám poskytnouti nemůže, viděli jsme z toho, že měl v celém stavení jenom jedno lůžko, ač rodina jeho čítala aspoň osm členů.

Poraďte nám, kde bychom dostali slušný nocleh? tázali jsme se krčmáře.

Pán Bůh nebeský ví. Já bych jim rád dal, ale vidijú ... a žxxx pokrčil rameny.

A což pan farář?

Sám nemá místa mnoho a ještě ho k zítřejší slavnosti navštívila rodina. Jděte do školy, pan organista (učitel varhaník) vás snad přijme.

A kde máte Školu? tázal jsem se s podivením.

Hned vedle fary to dlouhé, dřevěné stavení. Však je poznáte, má na střeše komín, upozorňoval nás žxxx.

Šli jsme hledati školu. Podle komínu jsme ji snadno našli, vždyť ze všech stavení, která kolem kostela stála, jen tři opatřena byla komíny a to: fara, škola a židovna. Když jsme ke škole přicházeli vyběhla ze síně žena v roztrhané kacabajce a před nosem vylila nám plnou hrotičku pomyj na cestu. Odskočili jsme, abychom nebyli zastříkáni. Když nás zahlédla, rychle vběhla do síně, a my za ní.

Je pan rechtor doma? otázali jsme se jí, dříve než se vzpamatovala.

Sedí na dvoře a pokuřuje.

Sli jsme za ním. Žena ze zvědavosti v patách za námi. U stolu seděl vážný, starý muž a pohodlně faíčil. Dokud bylo světleji, opisoval noty a nyní již odpočíval. Oblečen byl v šatech cajkóvých. Byl to prvý člověk, žxxx nepočítaje, jenž měl na sobě kabát, vestu, na hlavě čepici a na nohou obuv. Když jsme mu řekli, kdo jsme a čeho žádáme, ochotné nás přijal a hned nás zavedl do svého druhého pokoje, který si byl sám za své peníze ze chléva upravil. V něm pracoval a spával, chtěl-li míti od svých dětí pokoj. Nabízeli nám večeři, ale my jsme jí nepřijali, poněvadž jsme byli syti. Panímáma rozestlala nám lůžka, a po večeři přišel k nám pan organista na kousek řeči.

Kolik máte dětí ke škole? započal jsem hovor, když se mezi námi octnul.

Přes dvě stě.

A jak se vtěsnají do jedné třídy? podivil jsem se nemálo.

Zcela dobře. Nepřijde jich nikdy více nežli dvacet. V létě po čtyři měsíce se vůbec nevyučuje, jsou prázdniny, a v zimě nemohou děti přijíti pro sníh, ochotné vysvětloval učitel.

A učíte ve škole maďarský nebo slovácky? zvídal po něm bratr.

Máme nařízeno učiti maďarský, ale mnoho-li by naše děti rozuměly? A já sám, přiznám se jim, maďarsky neumím a již se maďarštině k starosti učiti nebudu.

A co říká tomu váš inspektor?

Ten u mne, chvála Bobu, ještě nikdy nebyl; jinam jezdi, ale sem se mu do hor nechce.

Dobře že jste za větrem, aspoň vás maďarský mráz tak brzy nespálí, dodal jsem s uspokojením.

Dlouho jsme ještě rozprávěli o smutných poměrech na Slovácku, až konečně jsme usnuli. Spali jsme tvrdě. Najednou mne probudí mokro. Posadím se, protru si oči a tu jsem poznal, že na mne se stropu teče voda. Rychle jsem vstal a rozsvítil lampu. Venku silně pršelo, a děravou střechou padal déšt na půdu a odtud štěrbinami ve stropě na mne do postele. — Odvalil jsem peřiny na bok, aby na ně nepršelo a lehl jsem si k bratrovi do druhého lůžka; spalo se nám výborně po celodenním trmácení.

Ráno probudili jsme se hodně pozdě; domácí nechali nás úmyslně dlouho spáti, abychom si odpočinuli. Když jsme vstali, překvapila nás panímáma snídaním; předložila nám kávu a buchty.

Vy zde v tom zapadlém koutku máte též kávu a buchty? Já myslil, že kávy ani neznáte, podivil jsem se nemálo.

Inu, milý pane, míváme ji jenom na nejvétší svátky. Musíme jiti až pět hodin do města, chceme-li kávu nebo cukr koupiti, tady toho žxxx neprodává; naši lidé nemají peněz na chléb, ne tak na takový mls.

A je dnes velký svátek, že jste navařila kávy a napekla buchet? otázal se zvědavě bratr.

Ba je, a veliký, přisvědčil pan organista. Je dnes Štěpána krále, našeho patrona svátek. Dnešního dne nesmí se v celých Uhrách nic prodávati, ba i nůše a uzílky nositi je zakázáno.

Ani kořalka prodávati se dnes nesmí, dodala panímáma.

Tu prodávati mělo by býti vůbec zakázáno; však ještě nic dobrého z kořalky nepošlo, mínil bratr.

No, mohl byste to říci před některým naším krčmářem; hned by vás udal, že jste buřič a rebelant a neumíte-li maďarský, bylo by s vámi u soudu zle, žertem řekl a doopravdy myslil pan organista.

Když jsme se přeptali na cestu do nejbližšího města Puchová, rozloučili jsme se s hodnými lidmi a udělivše násilím dítěti několik desetníků, poněvadž hostitelé ničeho od nás ani za nocleh ani za snídani vžiti nechtěli, ubírali jsme se dále.

Před Dolní Maříkovou všimli jsme si obecní tabule u cesty. Kdysi byl na ní nápis némecko-slovácký, ale páni Maďaři ve své horlivosti rozkázali všechny tabule přebarviti a pouze maďarským nápisem opatřiti. Malíř, jemuž úkol ten byl svěřen, bezpochyby že cítil s ubohými Slováky a proto potřel písmo jenom tak tenkou vrstvou barvy, že bylo lze zcela dobře čisti původní německo- slovácký nápis. Na barevném tomto závoji napsáno bylo čerstvými písmeny: „Kčirség (obec) Marikova.“

Čím blíže k městu jsme přicházeli, tím větší pokrok na stavbách příbytků lidských jsme pozorovali. V Dolní Maříkové byly ještě chalupy na vlas podobny příbytkům, jaké jsme viděli v Horní Maříkové, ale v Hatném, v Prosném a Udiči viděli jsme již pokrok: kouř až na několik stavení nevycházel již okénci, ale sklopci ve střeše. Ba na mnoha staveních viděli jsme již i komíny.

V dědině Okrutu stavili jsme se v krčmě, abychom se pozeptali po nějakém průvodčím, jenž by nás do Puchová zavedl. Slyšeli jsme, že v poledne odjíždí vlak do Bystřice, chtěli jsme tedy do té doby tam doraziti a bez průvodčího jsme si netroufali nejkratší cestou tam dojiti. Ochotný krčmář žxxx se nám nabídl, že nás sám zavede. Poněvadž času nazbyt nebylo, nehledali jsme jiného a jeho nabídnutí jsme přijali. Žxxx vzal roztrhaný deštník, a šli jsme.

Když jsme přešli dědinu a octli se na pahorku, spatřili jsme Váh k Puchovu tekoucí. Údolí po stranách jeho bylo jenom úzké, a poblíž břehu stálo nékolik kučí a bud cikánských. Cikáňata dováděla na trávníku, a staří kutili cosi při ohni.

Při pohledu na Váh Slováky opěvovaný zmocnila se nás jakási veselá nálada, a my bezděky jsme si zanotovali:

Hore Váhom, dole Váhom duba vodu pije:

kdo Slováky pomiluje, na veky ať žije.

Hoře Vákom, dole Váhom duba vodu pije:

kdo Slovákov nemiluje, ať bo brom zabije.

Mezi zpěvem mračil se náš průvodčí škaredě. Když jsme dozpívali prvou sloku, řekl žxxx nesměle:

Pánové, radil bych, abyste slováckých písniček hlasitě nezpívali. Kdyby vás pan služný (jako hejtman) slyšel, bylo by s vámi zle.

Ale vždyť služný to neuslyší, a ty stromy mu to neřeknou, smáli jsme se bojácnému průvodčímu.

I stromy mívají někdy uši. Nezpívají, Pán Bůh ví, že jim radím dobře, řekl žxxx a na dotvrzenou vyzdvihl prst do výšky.

Nedbali jsme slov jeho a zpívali dále. Když jsme ukončili sloku druhou, zastavil se žxxx a prohlásil, že s námi nepůjde, budeme-li zpívati.

Nebojte se, vždyť do vás hrom neuhodí. To jenom ať uhodí do těch, kteří nemají Slováky rádi, ale vy přece je rád máte, když z nich bohatnete, škádlil žxxx bratr.

Bohatne, bohatne, kdo bohatne, já ne! zlobil se žxxx.

Déšť překazil nám další rozhovor. Umlkli jsme a spěchali ku předu. Prošli jsme Nimnicí a za půl hodiny byli jsme v Puchově. Právě sloužena byla ve chrámě mše svátá. Na náměstí nedaleko kostela stříleli z hmoždířů k větší oslavě toho dne. Ale náměstí nebylo slavnostně umeteno, nic nebylo čistější, jako u nás bývá po trhu. Kam jsme se podívali, všude stál před domem žxxx neho žxxxka a hleděli na nás. Neukazovali jsme se jim dlouho, zašli jsme rychle do uličky a chvátali k nádraží, které bylo na druhé straně Váhu. Zaplativše každý dva krejcary, vstoupili jsme na loď a převezli jsme se na druhou stranu.

Vešli jsme do nádražní budovy. V čekárně všechny plakáty byly jen v maďarské řeči; po nějakém německém oznámení nebylo ani zmínky a po slováckém teprve ne. Poznali jsme, jak je zle, když člověk neumí maďarský. Poněvadž jsme chtěli jeti do Bitče, hledali jsme na vyvěšeném cenníku, kolik platiti nám bude, ale Bitče jsme najiti nemohli, a přece napsána asi byla, poněvadž je to město, a železnice u něho zastavuje. Ptali jsme se jednoho železničního zřízence, jak se jmenuje Bitče po maďarská, ale misto odpovědi dostalo se nám opovržlivého pohledn. To nás poučilo, že máme mluviti aspoň německy, neumíme-li maďarsky. Na německý dotaz dověděli jsme se, že se stanice Bitče jmenuje maďarsky Predmir. Pak jsme ji měli najiti!

Měli jsme v úmyslu cestovati celý týden po uherském Slovácku, ale stálý déšť zničil náš plán. Poněvadž obloha byla zatažena, jakoby čtrnácte dní chtělo pršeti, rozhodli jsme se, že se vrátíme a odložíme cestování až na příští rok.

Zajeli jsme po železnici do Bitče a odtud, když déšť poněkud utichl, jeli jsme po hradské (okresní) cestě přes Hliník a Kotěšovou do Rovné. Osady tuto pojmenované byly proti dřívějším, jimiž jsme se minulého dne a toho dne ráno ubírali, velmi panské. Mnoho stavení bylo zděných a téměř všechna měla komíny a v oknech skleněné tabule. I po obleku obyvatel bylo pozorovati větší zámožnost a větší pokrok. To již byli jinačí Slováci, než jaké jsme viděli v Horní a Dolní Maříkové. Muži byli oblečeni v kroj, jaký vídáme na našich drátenících, kteří většinou z tohoto okolí pocházejí, a ženské oblečeny byly buď v bílých nebo modrých sukénkách, oděny byly bílou plachtou a na hlavě měly též bílý šátek. Mnozí, jmenovitě přistěhovalí osadníci, oblečeni byli již i v šatech cajkových, a na některých viděli jsme i kroj uherský. Ten bezpochyby přinesli z Pešti, kdež mnoho Slováků pracuje.

Když jsme poznali prvé bratry Slováky v Horní Mařikové a viděli jejich bídu a nevzdělanost, tu nám maně napadla myšlenka, že Slováci zahynou jako na salaši slanina; když jsme však spatřili zámožnější bratry jejich v Hliníku, Kotěšové a v Rovné, a poznali jsme i jejich větší vzdělání, tu se nám myšlenka ta vytratila, a my nabyli jsme zase pevné důvěry, že Slováci nezahynou. Kéž by jenom bylo v každé osadě několik ráznějších a uvědomělejších občanů, a pak by to jinak hrálo.

Než jsme do Rovné přijeli, zmokli jsme do niti. Poněvadž se již stmívalo, starali jsme se napřed o nocleh. Vešli jsme do jedné krčmy, do druhé, do třetí, ale nikde jsme slušného noclehu dostati nemohli. Každý krčmář žxxx měl jedno nebo dvě lůžka a rodinu četnou, že by pro ni ani deset postelí nestačilo.

Co teď? Bez noclehu jsme býti nemohli a na zemi se nám též ležeti nechtělo. Sli jsme na faru, ale omylem vešli jsme do školy. Fara i škola je totiž jedno dlouhé stavení se dvěma vchody. Pan organista, mladý ještě muž, přijal nás vlídně a ochotně nám nocleh propůjčil. Dověděli jsme se od něho, že prázdniny na školách národních v Uhrách trvají ve městech 10 neděl, na vesnicích 4 měsíce. To si žáci hlav učením nepolámou.

Pan organista v Rovné vedl již úřední knihy po maďarskú, ale ve škole učil slovácky a vzdor všemu doporučováni od vyšších úřadů užíval čítánek a jiných knih slováckou řečí psaných a ne madarských. Obyvatelé v Rovné jsou již uvědomělí Slováci; mnozí i odebírají Slovácké Noviny.

Druhého dne ráno poděkovavše panu organistovi za nocleh, ubírali jsme se k hranicím moravským. Prošli jsme ještě dědiny Vysokou a Makovou a již jsme se blížili k moravským hranicím. K večeru byli jsme již v prvé osadě moravské, ve Vel. Karlovicích, z nichž jsme před třemi dny byli vyšli.

 

  

Čeněk Kramoliš, český pedagog a prozaik, se narodil 7. prosince 1862 v Rožnově pod Radhoštěm v rodině řezníka.

Matka Anna Stušková pocházela z rodiny učitele. Vystudoval nižší gymnázium ve Velkém Meziříčí a učitelský ústav v Příboře. Na první učitelské místo nastoupil v roce 1882 v Krásensku u Vyškova a až do roku 1905 učil v obcích v okolí Bučovic. V roce 1892 se oženil. Od roku 1911 žil v Hranicích, kde byl, krom funkce inspektora, ředitelem dívčí měšťanské školy. Všude, kde pracoval, působil také osvětově (ochotnické divadlo, přednášky a besedy atd.) Po sedmnácti letech ve funkci školního inspektora odešel v roce 1924 na odpočinek.

Vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví se v roce 1930 odstěhoval k dceři do Brna, kde v roce 1949 zemřel.

Ve svém díle se Čeněk Kramoliš věnoval vesnické a historické tematice, především z Valašska.

 

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/cenek-kramolis-18384

štvrtok 11. júna 2020

Dievča z Mariková

Veľmi zaujímavá pieseň a prevedenie bola zverejnená na našom Facebooku pánom Miroslavom Gašparíkom:





Autor piesne: Ján Klempa ,,Jacovský,, pieseň z Trenčanskej župy publikovaná v Prahe v roku 1880 ako súčasť zbierky Písně slovenské (originál textu piesne v tejto publikácii na obrázku)

utorok 17. septembra 2019

Autori Miro Majtán a Štefan Žilovec natočili úžasný dokumet v ktorom sa vydali po stopách tých najzaujímavejších povestí z Marikoveskej doliny, ktoré zozbieral Štefan Meliš.