KOPINCOVA RODINA NA HORNEJ MARIKOVEJ

Po vánočních svátcích roku 1944 se rozhodl prečínský horár Matúš Kopinec přestěhovat s rodinou před nebezpečím blížící se fronty do hor. Dobře si uvědomoval, že hlavní úsilí postupujících jednotek sovětské a československé armády bude na hlavních komunikacích vedoucích směrem na Trenčín a Púchov a dále směrem na Moravu.

Rozhodl se proto vrátit do rodnéj Hornej Marikovéj, kde znal každý kámen, měl tam řadu přátel a spolužáků. Všichni byli horalé a tak i způsob jejich života tomu odpovídal. S každou životní situací se dovedli vypořádat, přesto, že život v těchto horách byl daleko složitější než kdekoliv jinde. Matúš si uvědomoval, že nikde jinde nezajistí život svojí rodiny bezpečněji než právě tam. Nejstarší syn Fero se nedávno vrátil od partyzánů a chvála Bohu ve zdraví. Celá ta jejich akce sice nebyla nejúspěšnější, ale nastálá situace jim nenabízela jiné řešení.

Sám Matúš si toho užil dost při střežení vjezdu do Prečína u jejich hájenky, kdy nacistická vojska se snažila od Domaniže proniknout směrem na Považskou Bystricu. Bylo s tím hodně problémů, shánění zbraní a munice, stavění protitankového zátarasu na silnici i ti chlapci někdy si dost dobře neuvědomovali vážnost a nebezpečnost této situace. Ještě, že jako horár měl zkušenosti se zbraněmi, dovedl znamenitě střílet a tak se snažil rychle těmto věcem ostatní spolubojovníky naučit.

Tohle všechno mu probíhalo hlavou, když se svojí rodinou nakládal nejnutnější nábytek, truhly, šatstvo v uzlech na malý vůz tažený jejich jedinou kravkou. Zbraně s sebou nebral neboť si dobře uvědomoval, že mohou být na cestě kontrolováni prchajícími německými nebo maďarskými jednotkami, nebo dokonce slovenskými gardisty a to by se jim nemuselo vyplatit. Dokonce bylo známo, že kdo bude mít u sebe zbraň bude na místě zastřelen. Proto večer před odjezdem zaběhl do lesa nedaleko skály a tam všechny zbraně dobře zabalené do nepromokavého stanového dílce rychle zakopal, dávaje pozor, aby jej u toho někdo nezpozoroval. Pes pobíhající kolem něho nedával najevo nějaké znepokojení takže Matúš si byl jistý svým počínáním. Na zpáteční cestě si v duchu zdůvodňoval své jednání a pokud by na něj přišli s tím, že byl lesník a tudíž musel mít zbraně tak je odkáže na to, že je musel dát partyzánům anebo kdo to vlastně byl, ale mířili na něj samopalem.

Projížděje Prečínem jej občas zastavovali přátelé a známí se stále stejnou otázkou.“ Kamže Matúš si sa vybral s celou rodinou-do hor, do hor“ A tak si sami odpovídali majíce své a možná ty samé starosti. Matúš zakázal dětem hovořit o tom kam jedou, nikdo nemusí o tom vědět. Když se přibližoval k Považské Bystrici a bylo vidět jakési ustupující a neuspořádané kolony vojsk tak se jej začal zmocňovat strach, jestli mu neseberou kravku, ale čeho se bál ještě více jestli stihnou přejet přes Štefáníkův most než jej prchající jednotky vyhodí do vzduchu. To se dalo čekat a rozhodně si nemyslel, že k tomu nedojde. Když už vjížděli do Orlového tak si oddechl a spokojeně uklidňoval ostatní členy své rodiny.

Děti si snad ani neuvědomovaly jakékoliv nebezpečí těšíce se na nové prostředí, nové zážitky a Rudko na svého bratrance Martina Faciníka ve Stolečném. Až po Udiču se museli motat kolonou vojáků, kteří zrovna nevypadali, že by se jim ještě chtělo bojovat, zbědovaní, oškubaní pospávali i za chůze se zbraněmi nedbale pohozenými na doprovodných vozech. Zanechávalo to na rodině hrůzostrašný dojem s předzvěstí blížící se fronty. Dokonce občas bylo slyšet vzdálenou kanodádu snad několik desítek kilometrů. V duchu se Matúš začal usmívat neboť to všechno věštilo brzký konec války. A po tolika letech strádání, obav by si to snad zasloužili.

Po odbočení na sever k Hatnému už kolony ustaly a tak se v duchu potěšil, že tudy fronta asi nepovede. Téměř zvonění zvonů je zastihlo v poledne na Dolnej Marikovej a dle chování lidí nebylo patrné, že by se něco zvláštního dělo. Chvilku nechali dobytče odpočinout, pojedli pagáče a nějaké ovoce a pokračovali v cestě. Přesto, že to bylo v zimním období příroda byla taková přívětivější jako by se chystala k něčemu neobvyklému. Chlapi většinou šli pěšky vedle vozíka a neustále se vraceli v řeči k předchozím zážitkům s ustupujícími vojáky. Na Kalužově se dokonce shlukli lidé a vyptávali se co a jak, to je tam dole u Bystrice, co dělají Němci a jak je daleko fronta. Dokonce Matúš byl upozorněn synem Rudolfem, že tam jsou nějaké cizí mladé prý dvě partyzánky v pěkném novém stejnokroji s pistolemi v pouzdrech vyptávající se na všechno možné. To se Matúšovi ani synovi Ferovi nepozdávalo, bylo to moc nápadné a proto se rychle odtrhli od skupinky a pokračovali v cestě.

Konečně se začaly objevovat horské chalupy na Hornej Marikovej, Matúš to radostně sdělil celé rodině a s mírnou hrdostí se rozhlížel po krajině, pátrajíce očima po stráních a zalesněných svazích. Prý se tady pohybují skupiny partyzánů, ale ty zřejmě nebude nikde vidět. Projížděje okolo kostolíčka na Modlatíně sejmuli klobouky, ženy se pokřižovaly a lidé z oken a zahrádek je zdravili jako navrátivší se krajany. To už si nejprve potichu a postupně přidávaje zanotoval: „Ej pod Javorníčkom tam je krásný svet..

Když se konečně dostali do Ráztoky, tak už z dálky se sbíhala rodina strýce Jozefa Faciníka, jenž je zval ihned dál,“aby sa u něho prichýlili“ S jistou únavou, ale radostně zasedali všichni společně k večernímu stolu a sklenkou borovičky zavlažovali svoje hrdla. Rudko se mezitím někde ztratil a až později se dozvěděli, že by rád zůstal nedaleko u Martina Faciníka vzdálenějšího bratrance. Všechny tyto dny plynoucí k jaru žily rodiny společným životem a starostmi, děvčata pomáhala v domácnosti, zahrádce a na políčku a kluci se starali o vyhánění dobytka na pastvu, pasení, zajišťování krmení jakmile jim to nastupující jaro dovolovalo.

Kopincovci se snažili nezatěžovat domácí svými starostmi a spíše pomahat tam, kde bylo zapotřebí. Chlapi se zvláště po večerech scházeli i s nejbližšími sousedy, aby si sdělili novinky o pohybu fronty, prodiskutovávali možné i nemožné události a přesto, že neměli tiskové ani radiové spojení se světem, tak se k nim často dostávaly různé zprávy až ze samotné Považské Bystrice.

Rudko si samozřejmě se svými vrstevníky užíval co se dalo, škola pro válečné události nefungovala. A tak kopce a vrchy, lesy přenášely radostný pokřik kluků napodobujících partyzány v bojích s němčoury. Když se začala objevovat prchající německá vojska, tak horalé honem vyháněli dobytek do hor, aby o něj nepřišli. A tak se také stalo, že jedna kráva jim utekla z  lesního salaše a oni s otcem a starším Ferom ji museli hledat a honit po lese. A to bylo zrovna v době kdy už skupinky vojáků se pohybovaly a zkoumaly ústupovou cestu na Stolečné a zřejmě přes hranici na moravskou stranu. Tehdy Rudův otec Matúš litoval, že nemá u sebe svoji kulovnici, když zahlásil:“Škoda, že nemám u sebe flintu, já bych ich pral“…

Pojednou se tam začali objevovat vojáci nějací jiní i uniformy prý nejsou německé. To klukům stačilo, aby se rozhodli jít vše prozkoumat a už pelášili dolů stráněmi směrem k silnici. Když sbíhali dolů Stolečným proti Medvedíncu tak zjistili nějaký pohyb v křovinách a začali se pohybovat schovávaje až se nenadále střetli s těmi záhadnými vojáky. Málem po nich začali střílet, když se znenadání srazili. Jeden z nich se jich vyptával na fašisty, a rukou ukazoval jestli tam někde nejsou. A tak kluci po vzpamatování z prvních dojmů pochopili, že tito vojáci přicházejí s frontou a pronásledují nepřítele směrem k hraničnímu Hotelu Portáš. Jak později kluci zjistili, tak jakési velitelství zřídili tito jacísi Rumuni ve škole na Vlkove. Mezitím zajali několik německých vojáků a odcházeli s nimi do lesa. Samozřejmě kluci Rudo a Jaro Faciník a Jaro Hamár chtěli vědět co se bude dít a tak se vypravili za nimi. Ale jeden voják je vyhnal, že to není pro jejich dětské oči. Vysvětlujte, ale klukům co se má a nemá a ještě k tomu cizím jazykem-odběhli druhou stranou k lesu a ještě po dávkách ze samopalu stačili zahlédnout jak byl zastřelen poslední ze zajatých vojáků.

To však ještě nebyl jejich poslední zážitek. Když vojáci postupovali k Portášu, tak tam na ně střílel německý odstřelovač z vysokého stromu. A dokonce několik jich strefil. Kluci zalezlí ve křoví hleděli po stromech až jej objevili. Rudo odběhl k nejbližšímu vojákovi a ukázal mu toho odstřelovače. Několika dávkami rumunských vojáků byl sražen dolů a myslím už víc nepotřeboval. Nakonec kluky ale vojáci rozehnali majíce obavy, aby nebyli při možném přepadu zasaženi. Cestou domů potkali Rudovho otce Matúša, který s Janom Pacekom a Ondrejom Januloviec nesli kotouče telefonních kabelů do jednoho lesního úkrytu partyzánů. Kluci samozřejmě chtěli jít s nimi, ale nepochodili, museli jít domů.

Když se po tři dny chlapi nevraceli, bylo nutno vyslat kluky, aby se poptali v okolních chalupách a chotárech jestli se už nevracejí. Vrátili se vpořádku a dokonce přinesli nesmírně zajímavou zvěst: „ Válka skončila a byl podepsán mír“! Po radostných projevech, někde i různých oslavách, rodiny se vracely k běžnému životu se starostmi o živobytí rodin. Dobytek se vracel s horských košiarov a rodina Kopincova se pomalu připravovala na návrat do prečínskej horárně. Ten návrat byl ještě zpestřen tím, že vojáci jim chtěli sebrat jejich jedinou kravku, ale po nějakém vysvětlování jim ji ponechali.

Trosky vyhozeného Štefánikova mostu trčely vyhrúžně nad vlnami Váhu. Proto také se museli přepravit na druhou stranu pomocí převoznické kompy umístěné na okraji Orlového. Doma bylo práce dost s opětným zařizováním, opravami oken a dveří, zaopatřením kachlových kamen, ale to všechno už prožívali beze spěchu a strachu a hlavně ve zdraví, vždyť mírové jaro toho roku 1945 už kvetlo v korunách stromů.

Autori: Štefan Kapusník a Roman Perina

Plk. Štefan Kapusník: Horná Mariková

Prinášame Vám článok, ktorý napísal rodák z Dolnej Marikovej Plk. Štefan Kapusník. Autor  v súčasnosti žije v Českej republike. Od 50. rokov bol vojakom ČSL  armády, avšak po potlačení Pražskej jari v roku 1968 bol z armády prepustený z politických dôvodov. Po roku 1989 však bol rehabilitovaný. V súčasnosti sa venuje spisovateľskej činnosti a špeciálne pre našu stránku poslal tento svoj hodnotný príspevok k dejinám Marikovej.

Horná Mariková společně s Dolnou Marikovou se vyskytuje roku 1321 jako possessio Kethlehatha-Dvelehoty. Z roku 1438 pochází název Marykowalehota.  Poprve se vzpomíná samostatně v roce 1786. V roce 1828 a 1851 je nazývána jako Hornyo Hlboke. Koncem 19. a začátkem 20. století jí byl přisouzen název uherskými úředníky jako Felsomarikova.

          No a odtud už není daleko k  Dolnej a Hornej Marikovej. Po vzniku Československého státu v roce 1918 byla oficiálně nazvána celá dolina od Javorníku až po Hatné Dolná Mariková. I když na vzdálenost to byla vesnice delší než deset kilometrů, tak toto uspořádání vyhovovalo po celou dobu první republiky, přežilo dobu okupace německými nacisty v letech 1939-1945.

 A dále pokračovalo i po historicky katastrofálním roce 1948, kdy se moci zmocnila v  Československé republice Komunistická strana podporovaná  Rudou Armádou a dalšími represivními orgány vítězné mocnosti Sovětského svazu.

 I když začalo budování jakéhosi socializmu, tak po prvních pěti letech tj. v roce 1953 už správa tak veliké obce začíná působit značné potíže a přesto, že je duchovně rozdělená na Farní úrad na Hornej a Farní úrad na Dolnej Marikovej což umožňuje oběma kněžím lépe se starat o své ovečky, ale správní agenda začíná být tak rozsáhlá a složitá, že nakonec zásluhou možná tehdejších správních a stranických funkcionářů dochází k definitivnímu oddělení Hornej Marikovej a tedy jejímu osamostatnění v roce 1953 .

I když došlo k takovým kuriozitám, že mnozí lidé se narodili před tímto rokem v Dolnej Marikovej, ale rodné a trvalé bydliště měli v současné Horní Marikové. To ale už spadá do vývoje obcí jež nemusí být neměnné.

Takže v roce 1954  končí Dolná Mariková za křižovatkou vedoucí do leva do Kátliny a začíná Horná Mariková, která pokračuje oboustranně potoka Marikovky směrem až do posledních chotárů, dolin a samostatných samot a chalup až po Javorník.

Obec leží v nadm.  výšce 470 m na výměře 4755 ha. a obývá ji kolem 800 obyvatelů. Obyvatelstvo se zabývalo hlavně polnohospodářstvím s důrazem na chov dobytka a ovcí, těžba a zpracování dřeva. Ještě ve 20. století tkali plátno a sukno. Ženy téměř do poloviny 20. století  vyšívaly marikovské kroje a nosily na rukávcích okrouhlé perleťové spony z místní výroby. Vzhledem k okolnostem a místopisnému a velkému počtu různých částí, osad, chotárů a dokonce samostatných horských  značně vzdálených chalup bylo nutné rozdělit je podle dolin takto:

Hlavná dolina:  Baráky, Belejov, Dolní Jantulovci, Habovci, Horní Jantulovci, Kučovci, Míhlovci, Na Vršku, Pagaňov, Papradňanovci, Paseky, Pobočkovci,  Prieseky, Richtárovci, Ústredie, Usudíčka, U Žida, Vlkov.

Brádelné: Koliby, Pizúrovci, Úvázík,  Zorenovci.

Hlboké: Adamovci, Kotlovina, Panákovci, Pipošovci, Vajdovci.

Kadubové: Biarovci, Hehejovci, Konárkovci, Kúrty.

Modlatín: Holbovci, Hrabovci, Kluchovci, Kuchtovci, Kuruncovci, Máčkovci, Rágulovci, Šeršovci, Šikovci, Vráblovci.

Ráztoka: Adamovci, Cesnárovci, Habudovci, Haluškovci,

Hrkotovci, Chochlovci, Kopincovci, Ománovci, Riljakovci, Salanovci, Sprostákovce.

Rovné: Bakalovci, Borsenovci, Brídovci, Bubenovci, Kališovci, Kýškovci, Ondrišovci (Andrejovci, Kapusníci), Orgoňovci, Patákovci, Puchrovci.

Stolečné: Dodlové, Facinovci, Hamárovci, Urgošovci.

Udička: Fúzovci, Gacovci, Gálkovci, Gašparovci, Handárovci, Hrňovci, Chmelinec, Kaniakovci, Kolárovci, Ligásovci, Melicherovci, Miškovci, Nimochodskí, Pod Cigánkou, Šimičkovci.

Žrnové: Behno, Hluškovci, Ješkovci, Juríčkovci, Kúbovci, Kurolovci, Macejkovci, Malenovci, Morávkovci, Packovci, Rárovci, Budašov, Siahovci.

Ostatné osady: Bukovina, Hašovci, Hrebeň, Jurekovci, Končina, Končítkovci, Kostrbovci, Medvedínec, Mikšovci, Zemanovci.

 Osídlení této oblasti se datuje až do doby kamenné.

Jediným dokladem tohoto osídlení je nález keramiky lužické kultury ze starší doby železné, který byl nalezen u domu Františka Paganíka na Pagáňove.

 Někdy v 7. století před naším letopočtem zde bylo menší sídliště lužického lidu. V blízkosti osady Bakalovci se našla kamenná sekera s dvojitým ostřím, vyrobená z pískovce. Ve středu má provrtaný pravidelný otvor a je částečně poškozená, což odpovídá poměrné měkkosti použitého materiálu. Mohl to být výrobek spíše kultovního charakteru než praktická  pomůcka.Obdobně další podobné a keramické nálezy v celé marikovské dolině jsou neklamným důkazem původního sídliště předků v této krajině. Jen ta skutečnost, že jde o horskou a zalesněnou krajinu naznačuje, že nelze očekávat jiné nebo bohatší nálezy neboť přírodní ráz vždy předurčoval životní zájmy lidu k využívání přirozených zdrojů a možností k obživě.

Z geomorfologického hlediska se rozprostírá katastrální území v  Hornej Marikovej v jihozápadní části vysokého pásma horstva Javorníky. Výšková dominanta je Malý Javorník 1019 m n.m. a nejnižší bod 370 m n.m. Celý katastr leží v chráněné krajinné oblasti Kysuce.

           Když jsem zavítal do rodného kraje po více než  padesáti letech tak jsem byl udiven nesmírnými změnami, které jsem zpočátku ani nevnímal. Neustále mi něco chybělo, kdykoliv jsem se zahleděl do známých míst ať už to byly háje nebo jiné lesní porosty. Pomalu jsem se začínal adaptovat.

            Začalo to mojí rodnou valašskou dřevěnicí. Když jsem ji z dálky spatřil tak jsem nemohl uvěřit jak výrazně vynikala mezi okolními chalupami. Nebo se mi to pouze zdá, protože jsem ji tak dlouho neviděl? Ta výrazná tmavá barva napuštěného dřeva samozřejmě prozrazovala jinou barvu než jsem si pamatoval ze svého mládí. Až teprve když jsem se více přiblížil tak jsem si začal uvědomovat změny, jenž charakterizovaly něco novějšího, snad udržovanějšího. Ale charakter a ráz původního stavení se mi zdál být zachován. Nevím přesně zda jsem očekával, že mi vyjdou vstříc nějací příbuzní, ale nějaká naděje tady přeci jenom byla. Obracím se ke svým průvodcům svému synovi Pavlovi a vnukovi Michalovi s vysvětlením. „Pokud si dobře pamatuji tak bychom mohli být přivítáni strýcovou dcerkou tak asi mého věku a případně dalšími členy její rodiny.“

Jestli se nemýlím vychází nám v ústrety žena předpokládaného věku doprovázená mužem vyššího vzrůstu. Po představení a prvních zdvořilostních větách je celá situace úplně jiná. Jsou to lidé mně naprosto neznámí a po delším vysvětlování jsem se dozvěděl, že původní majitelé buď vymřeli anebo se odstěhovali jejich potomci. Současní majitelé, paní pochází z nedalekého Besného a zřejmě tam nebyla možnost stavební parcely, možná také proto, že tam už zasahuje Chránená krajinná oblast Kysuca. Její manžel pochází z Čech.

           Tato stavební parcela s pozůstatky předchozí staré chalupy jim byla nabídnuta ke koupi Obecním úřadem. Zřejmě dostali podmínku, aby byl dodržen původní vzhled staré dřevěnice s napojením na hospodářskou část s chlévem. Tyto části byly už tenkráte zděné a prokládané kamenem. Domnívám se, že stavba odpovídá záměru a rozhodně vyhovuje tomuto manželskému páru k trávení nejhezčích měsíců roku ve valašské přírodě v Dolnej Marikovej.

           Všechny okolní chalupy už nebyly chalupami, ale zděnými, tvárnicovými nebo cihlovými domky. A to bylo ono neznámé co mně zaskočilo. Člověk byl z dětství zvyklý vídat dřevěné chalupy po celé vsi, byly vidět i na stráních a chotárech oboustranně  klikatícího se maríkovského potoka.

           To patřilo k celkovému rázu krajiny a vycházelo z přirozeného vztahu horalů k přírodě a lesu. Nakonec to byl pro ně nejdostupnější materiál s nímž dovedli dokonale zacházet. Odstín barev používaného dřeva nádherně kontrastoval s okolním porostem smíšených keřů, lesíků a hájků. Jaká to byla krása, když v nastávajícím podvečeru začal vycházet bělavý dým z komínů chalup vytápěných pouze dřevem. Postupné rozsvěcování petrolejových lamp ve vsi a na okolních stráních bylo tím nejprůkaznějším důkazem  každodenní skutečnosti, že rodiny se konečně schází po celodenní lopotě k večernímu stolu. Po večerním nakrmení dobytka utichá i obvyklé bučení krav a ruch ostatního domácího zvířectva.

V pozdějším podvečeru a zvláště koncem týdne lze zaslechnout zpočátku nesmělé hlasy mladých zpěváků splývajících nejprve s dívčím smíchem a nakonec přecházejícím ve společný a radostný zpěv mladých lidí doposud jen málo ovlivněných strastmi obtížného života zdejších horalů.

To jsem, ale pouze zavzpomínal, opouštěje vozidlem Dolnú Marikovú a pozorujíc známá místa a okolní chalupy podél „hradskej.“ Pozorujíc ony modernější stavitelské projevy, nemohl jsem se zbavit dojmu, že buď jsou daleko větší než byly jejich původní parcely, nebo výjezdní dvorky mají postačovat pouze pro automobil. Chyběl mi větší prostor mezi chalupami. Radost mi pouze způsobila část staré školy u Paganí, jenž je sice zmodernizována na Domov důchodců, ale původní a přední část jsem rozeznával dle paměti z mých dětských a školních let.

            Velkým překvapením pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že  ani postaveni televizního zesilovače nezabránilo pokračování folklorních a kulturních akcí a snah jednotlivců a dokonce skupin. V obci působí víceré skupiny s různými kulturními zájmy. Je známá folklorní skupina Žrnovanka a její dětská odnož Žrnovanček, aktivní jsou rovněž  hasiči, Unie žen Slovenska a velmi populární dechovka Marikovský šramot.

 Dokonce poslední červencovou neděli ožívá Horná Mariková i se sousedními obcemi folklorními slavnostmi. V loňském roce tj. 2006 se konaly po třinácté-od roku osamostatnění Slovenské republiky.

 Obvykle začínají rozhlasovým budíčkem a v 10,00 hod. bývá slavnostní sv.mše. 11,00 bývá tradiční zvaní na slavnosti bubeníkem po hlavní části obce. V odpoledních hodinách 14,30 se schází umělecké skupiny v Amfiteátru. Úvodem přivítá zahájení mužská pěvecká skupina z Hornej Marikovej a potom už následují vystoupení folklorních skupin a dětských folklorních souborů: Žrnovanček a Žrnovanka z Hornej Marikovej, Lachovček z Púchova, Trombitáši z Lúk, Opojčanka z Opoja, Konopa z Dohnian, Javorník z Lúk, Praznovanka z Praznova. Program oživují humorné příběhy v podání strýce Izidora, lidového vyprávěče ze Žitavian. Nebude chybět ani program terchovskéj muziky bratrů Muchovců a reprezentační program souboru Jánošík zo Zvolena.

Na Obecním úřadě budou moci návštěvníci shlédnout výstavu krojovaných panenek zo Šároviec. Pro děti jsou připraveny soutěže a hry v celém prostoru Amfiteátru. Budou ke zhlédnutí i ukázky řemeslnických výrobků od lidových mistrů. Ale i oblíbená prezentace tradičních maríkovských jídel. Před Kulturním domem obvykle vyhrává dechová hudba. Některé soubory vystoupí i v Domově důchodců na Pagaňove a v horském hotelu Eva-Mária.

A protože tato tradiční kopaničářská obec se rozprostírá v jedné z nejdelších dolin Javorníků a vyniká vyjímečným životním a přírodním prostředím se znamenitými možnostmi letní a zimní turistiky a sjezdového lyžování.

 Letecké záběry této horské krajiny se úchvatně prolínají svojí barevností a oboustranně hlavní komunikace umožňují novým rodinným domkům co nejtěsněji se přimknout k okolním lesům a hájům.

 V odlehlých osadách a samotách se ještě potkáme se zbytky dřívějších valašských Javorníků, které se zachovaly v podobě dřevěných „bačovských chalup“. Největším lákadlem jsou však zasněžené javornické doliny a vrchy, kde se dá lyžovat i tehdy, když už jinde kvetou jabloně.

A co by byla veškerá krása celé přírody tohoto osobitého kraje bez přívětivých a ochotných lidí s nimiž se v rodném, valašském kraji na Hornej Marikovej setkáváme.

Při hledání povzbuzení ducha je to region s bohatou historií osídlení a proto nemůže být chudý ani na církevní památky.Víra jako jedna z nejsilnějších hybných sil lidského života dala vzniknout celé řadě sakrálních objektů jako jsou kostely, kapličky, zvonice a to nejen na Hornej Marikovej, ale i v ostatních okolních obcích jako Dolnej Marikovej, Papradne,  Hatném a jinde.

Po malebných osadách Javorníků je ještě možné objevovat zachovanou lidovou architekturu dřevěnic, kterou dodnes obdivují návštěvníci nejen v obcích, ale i v osadách a samotách roztroušených po celých Javornících. Tyto bačovské chalupy jsou charakteristickou ukázkou architektury valachů, kteří území Javorníků začali osídlovat v 16. Století. Dřevěné chaloupky přikrčené pod rozložitými kopci s pasoucími se stády ovcí vytvářejí malebný kolorit kraje.

            Tvrdé přírodní podmínky, chudoba a nouze zdejších obyvatel v minulosti se i odzrcadlily  i ve způsobech jejich oblékání. Jejich kroj nebyl nejpestřejší, nejbohatší, ale určitě byl svérázný a jedinečný. Symbolizoval dary země. O co byl kroj chudší, o to bohatší byl duchovní a společenský život.

             Horstvo, lesní masivy a háje obklopující a chránící maríkovské doliny hlavně ze severní a severozápadní strany jsou bohatě prorostlé smíšenými dřevinami,  zaručujícími pevnost podloží svými kořeny a značnou možnost zadržovat dešťovou vláhu bohatými korunami. Ta skutečnost, že si původní osadníci vybírali různé doliny se ukázala jako správná vyplývající z generačních zkušeností valašských horalů. Osady a vznikající samoty byly většinou chráněny proti přírodním živlům především z hlavního severozápadního směru a pokud protékající potok nebo lesní studánky poskytovaly dostatek pitné vody potom už nezbývalo než  vhodně využít okolní stráně a pastviny, hospodárně těžit v lesních porostech k dostatečnému zajištění nejnutnější obživy v rodinách místních horalů.

Tuto  přirozenou ochrannou hradbu tvoří nejvyšší vrcholy s trigonometrickými body  v pásmu pravé strany proti proudu Marikovky. Počínajíc Bonom s tr.b. 748,4 m. nad televizním zesilovačem, nad Bakalovci Žiar 544,2,m. nad Brídovci tr.b.774,9 m. a následuje Hrebeň tr.b. 729,6 m. pokračuje nad Brádelným v.b. 863,2 m. Při pokračování směrem k Malému Javorníku je to Galkov s tr.b.943,1 m.n.v. Na východ od Ráztoky vrchol Adamkov s tr.b. 937 m. a na sever Frňovské s tr.b.959,8 m.n.m. pokračuje kóta 976,4 m.n.v. na hraniční čáře a konečně Malý Javorník s tr.b. 1019,2 m.n.m.

Celá řada významnějších vrcholů je spojena turistickými chodníčky s vyznačenou trasou. Nejnižší bod „chotára“ dosahuje 370 m.n.m. a nejvyšší 1055 m.n.m.Stratenec, vrch na hlavním hřebenu Javorníků.  

 Závěrem bych chtěl poděkovat občanům maríkovské doliny a okolních obcí za udržování krásných lidových zvyků a obyčejů, písní a tanců. A také vyjádřit obdiv nad uměleckou prací současných lidových řemeslníků a chtěl bych ocenit um a zručnost a vynalézavost našich předků.

 A významným vkladem této lidové tradiční tvořivosti je skutečnost, že pokračují mladí lidé, naši synové a dcerky, potomci horárských současníků, kteří se zásluhou moudře stvořené přírody stále rodí a bohudík rodí…

Plk. Štefan Kapusník

Marikovská Republika

Častým terčom vtipov mnohých Slovákov je vyhlásenie Marikovskej republiky.  Tento mimoriadne významný čin našich marikovských predkov sa zapísal zlatými písmenami do dejín Európskych mocností.  Skutočnosť, že v dnešnej zvrátenej dobe sa nájdu aj takí jedinci, ktorí si z tohto hrdinského momentu robia posmech je vskutku poburujúca. Príjdu ale časy, keď takéto konanie bude v Marikovej prísne trestané!

Dr. Ján Šulavík mi poslal jednu z verzií, ako to s tým vyhlásením Marikovskej republiky bolo:

"V považskobystrickej kronike bol záznam o tom, že ked rabovali židov, po prvej svetovej vojne tak to začalo po celej doline, ale židia, ktorí bývali v Pov. Bystrici pretiahli kompu na svoju stranu aby sa tam vzbúrenci z Marikovej a Marikovskej doliny nedostali. Tí však prešli do Púchova, tam vyrabovali židovské krčmy a pod. a po železnici prišli do Pov. Bystrice a tam urobili podobne. Potom išli do krčmy u Koňa, ale to neviem presne, tak nejako sa volala tá krčma. V Marikovej bol vtedy richtárom nejaký Rarík, ktorý v eufórii vyhlásil, že ked môžu mať Republiku rád v Prešove a Maďarsku, tak aj my si vyhlásime Marikovskú republiku a od vtedy sa to údajne traduje a malo by to byť aj v kronike"

 Poznáte inú verziu? Napíšte do diskusie!

Orgoň

Miestny furman-oráč

Na pošce bolo onehdy kopa ľudzí, a tak sa jako ždycky, šetci medzi sebú vyprávali.

Tá prespánka Jezofa z Horniej fary od Gacvov, čo sa privydala pod Pupkovce,(zafrajmočila som s ňú vajcá pod kvočku)vyprávala o ích roli.

Je píľná, šetko má načas zasiaté, ozimina hej pekne zešla,posledné dni sa na ceple dosc vyciahla.

Fčera si dala orac kmotrovi, kerý orává s koňmi fšadzi po susedovcoch.

Ona je taká ľapotaňa, šetci sa hej smiali, lebo každý si pri jje vyprávaní myslel svoje...

Vyprává : „Ten mvoj kmoter Ščefo neni žiadný gožala, je to poriadný chlap-šetko robí jaksa patrí.

Fčera prišiel s tým svojím vercajchom, pekným, vyčisceným, vyleščeným, nabrúseným- riadným plúžiskom.

Viece, von mi to vie spravic najlepšiej.

Príje, a hnedz bez zbytečných rečí sa puscí do roboty.Pomály, dvosedne, dobre huboko zájdze. Nichdý sa pritom nenáhlí-lebo jako povedá, robotu treba spravic poriadno.

Zájdze fšadzi, aj kej je moc sucho, nenechá ani kúšček neobrobený. A kej mu nječo tam zavadzá, vyciahne ten plúch, šetko očiscí, a zas pokračuje.

Viece, mvoj starý je na tyto veci taký panták, nichdý mi to tak neobrobel,abych bola spokojná. Ochľonce sa a potom šetko dobabre.

Preto si iného nevolám-vždycky len kmotra Ščefa.

A ešče ani neche, abych mu za to zaplacila, povedá,že šak mvoj starý niekedy príje k ním a zas pomvože von jeho žene.

Ľubka

Kej uchycja zimu čerci

Dzeci moje,

Bujem vám vyprávjac, jako to u nás vyzjerá, kej uchycja zimu čerci.

Slúnečko už začalo sviecic ceplejšiej.

Duho trvá, dokeľ skopnie sňach. Ešče furt mosíme spac pod hrubú duchnú.

Len keby ty apríľové pľušče furt nepokúšali ľudzí. Ani statek nechce ísc ven, najračjej je vňútri, a kej necháme otvorený pitvor, alebo húvno, hnedz tam vendú, aby boli schované pod strechú v ceple a suchu.

Fšadzi je pľno  marascí, šetko zablacené, na bagandže sa chytajú gavrče blata.

Cez dzeň už kúric nemosíme, ale večér treba prihodzic  zepár polienék do šporheľa a zehriac sa. Šak aj úhrabky, alebo krúpnú kašu, či strúhané pagáče treba ugyndžic.

Roboty je furt dosc venku, treba posadzic zemáky, patružlenu, ceréľ, aj inú zeleninu.

Ale mosíme merkovac kury, aby nám nevykutrali burgyňu alebo kvaku.

Hus už sedzí, za chvíľu sa bujú kľuvac húsence.Dáváme hích do ceplého zhlavca, aby nenachládli,aby chýrno hukali a dobre rvostli.

Kej začne rvosc tráva a zacelina, bujeme vyháňac statek ven, Strakuša buje lepšiej dojic.

Mosíme hej dávac brcco, je niekedy taká dzivoká, strečkuje, aby neprisušila.

Kej k nám príje cetka z dzedziny, aby si do kondvičky zebrala  múcené mlieko, alebo srvátku, vždycky si zabuje dekík a potom sa hej šetko zhubí.

Zachvíľu príje Veˇľká Noc-to chlaniská naháňajú dzievčacká po celej dzedzine, poza uhly, poza chalupy a húvná.  Aby hích mvohli riadne pooblievac strekáľmi.

Ale njekeré, také pochabejšie, hodzia aj do potoka, tam sa potom šalejú, výskajú až sú celé jako zmoci.

No a ešče dzievčacká poriadne vyšibajú korbáčmi, až hím z toho šetkým šibe...

Zato hích dzievky   počastujú páleným a udzenú slaninkú,alebo hím dajú  písané vajcá.Malé dzeci za nimi behajú a potom sľačia, či sa hím též niečo ujdze.

Ty pripravujú už na Veľký piatek. Veznú písadlá, keré sú celý  rok schované niedze ve špajze, vosk, listy z cibuľe  a starý hrnec, aha, a ešče tam mosia mac kahanček a tak ú maľučkú mičšičku-kovovú, v kerej  rospuscia ten vosk.

Kražlice píše každá na celé  bielé vajcá podľa svojjej fantázie. U nás v Maríkovej sa vždy písali šeljaké ornamenty, ftáčiatká a kvietečky. Kvecinky sú také jednoduché. To sa písadlo namáčia do rospusceného vosku a pomálky sa jemňúčko píše. Potom sa to nechá zaschnúc a napísané vajíčká sa fkladajú do vody, f kerej je moc cibuľového líscja. Líscje je najlepšie z červených, alebo tmavých cibulí, keré zbierajú v domácnoscjach dosc duhú dobu.

Vajíčká sa varia asi hodzinu, potom sa horúcé vyberú a čistú handerkú sa pekne vylščija.

Leščením sa odcjerá vosk- kražlice sú pekné tmavo kávové, alebo do čevena, niekedy liľavé a to, čo bolo pod voskom, ostává pekné bielé. My sme hích písali predpredfčerom.

No a takéto kražlice dávajú mládzencom jako výslušku.

      F každém dome majú ve vázičke  bahniatká-posvacené v Kvetnú nedzeľu-ty nesmú chýbac ani v jednej rodzine a ptotm hích nechávajú celý rok niedze, aby rodzinu pchránil Pán Boch.

Napríšče vám povyprávjam nječo o lece.

Ľubka

Marikovské nárečie (vyprávanie po Maríkovsky)

V Marikovej sa vždy hovorilo nárečím.

Nárečie čiastočne ovplyvnilo aj to, že hraničí s Moravou. Preto je veľa slov skomolenina slovenských s českými výrazmi.

(neni, Strevice,tyto,hrnček,jako.....)

V Marikovej sa hovorí obzvlášť mäkko,napriek tomu, že miesto ď,ť sa hovorí dz, c, j ...(dzedzina, cetka, choj,urobic,dzetko,buješ,), ô sa vyslovuje vo (mvoj,pomvož,pvojdzem ), napríklad miesto koncovky –ol sa hovorí –núl ( sadnúl, spadnúl) ,miesto koncovky –ov je –vov (tatvov),nehovorí sa jej, ale hej ,

Vyberám aspoň niektoré zo slov, ktoré sa v Marikovej používali v hovorovej reči:

Bagandže hrubé pracovné kožené topánky robotníckej triedy

Boleš dlhšia dievčenská košieľka s dlhým rukávom,v páse prestrihnutá

Cárek drevený domček pre hydinu

Cedzelko sítko

Ceréľ zeler

Cverny nite

Črpáček nádobka na pálené

Dekujem (d sa vyslovuje tvrdo) ďakujem

Deklík vrchnáčik napr.na kondvičku

Duchna perina

Dzesi kamsi,niekam

Fertucha zástera

Gánek pred vchodom do domu drevená ohrádka, priednovie

Geleta nádoba, kam sa tesne na seba ukladalo naložené mäso

Hvoder priestor nad maštaľou, alebo humnom(pod strechou)

Húvno humno

Kopytcia ponožky z hrubého súkna

Kondvička kondva na mlieko, - litrová s večkom

Kopún zdeformované nevydarené zelené slivky,ktoré nedozrejú

Kredenec kredenc

Liscisko suché zhrabané lístie z lesa

Lopár doštička na krájanie

Lovíšek hlinená nádoba na mlieko,opletené drôtom

Melenec malý knedlíček z múky, nok

Nezhub neznič,nepolám,nepokaz,nevylej

Oringle náušnice

Obzierance s počakancí ironický výraz pre hlad (význam,že nebude nič k jedlu)

Onuce biele plátenné pásy na ovinovanie nôh (predchodca ponožiek)

Patružlena petržlen

Patyk palica,konár

Pagáč placka

Pecník bochník chleba

Pitvor vstupná chodbička v dome

Pleká kojí bábätko

Priednovie čas pred zberom novej úrody

Sovek obliečok na vankúš,alebo perinu

Stolek stolička bez operadla,pod sedadlom (odklápacím)bol úložný priestor,

Strožák matrac(naplnený slamou)

Šinter šarha, zabiják psov

Škriňa veľká truhlica na uchovávanie obilia

Šmyček dvojručná pilka na drevo

Šteky drevené tyčky( hrubšie polené palice) na plot

Štrymfle pančuchy

Švrliak habarka

Topárka mútelnička

Ugyndžic uvariť nie veľmi chutné jedlo

Vokolice vrkoče,zapletené z vrchu hlavy,postupne vpletané ďalšie pruhy vlasov

Vadzic hádať
Zabic - rozbiť (aľe nezabi vajíčko!)

Zbenka nádoba na mútenie mlieka

Zhlavec vankúš

Zjedný hnevlivý,popudlivý

Žber nízka drevená nádoba (na pranie,)

Zbenka drevená okovaná nádoba,vysoká,na vrchu zúžená, na mútenie mlieka (výroba masla)

Žufaňa naberačka

Ľubka

Poznáte ďalšie slová? Pridajte ich do okienka v rámci diskusie

Žatva v Marikovej

     Mariková bola vždy poľnohospodárska obec, kde súkromne hospodáriaci maloroľníci pracovali na svojich políčkach. Neboli tu majitelia rozsiahlych pozemkov, preto ani nemali nejakých nádenníkov.

Niektorým gazdom deti od susedov, siroty, či vzdialenejšej rodiny pásli kravy, či húsky, a počas nárazových prác si zavolali pár pomocníkov. Často si navzájom pomáhali  rodinní príslušníci. Preto typické oslavy dožiniek, ako ich poznáme  z folklórnych podaní, v Marikovej neboli.

     Žatva sa musela urobiť v čo najkratšom čase a počas najpriaznivejšieho počasia, v auguste,keď bolo zbožie zrelé,ale nesmelo prezrieť, pretože by vypadávalo z kláskov na pole. Ženci kosili kosami, (na dlhej palici s úchytkou (kosisko) bola pripevnená kosa a polkruhový z hrubého prútu spravený „lúbek“, na ktorom bola pripevnená akási plachta zo zrebného plátna.Tento prípravok zabraňoval obiliu prepadávať cez kosu a roztriasať sa. Naopak, pekne sa pokosené obilie ukladalo do riadkov. Za koscom išla žena, ktorá kosákom odoberala rovnaké množstvá obilia „hrscovala“ a ukladala ho na vopred upletené provieslá. ( boli to zo sícia, alebo z ovsa spletenú prírodné motúzy na zväzovanie snopkov.) Provieslami sa potom uložené obilie zväzovalo. Keď bolo pekné a suché počasie, nechávalo sa obilie-zbožie-, položené  na provieslach, voľne usušiť na slnku, „na hrsciach“. A také presušené sa potom zväzovalo. Keď bolo sychravo, alebo sa blížila búrka, ihneď sa snopky zaviazali a po piatich sa kláskami podstavali do kruhu..Na vrch sa dával šiesty, akási strieška, po ktorej dážď rýchlejšie skĺzol a tak boli postavené snopky chránené pred dažďom.Takto postavené sa volali „panáky“ Panáky sa stavali po celej dĺžke strniska, v strede, po skupinkách šiestich panákov. Medzi skupinkami panákov bolo voľné miesto. Keď sa usušené obile zvážalo na vozoch, vždy zastavili pri skupinke, ktorú naložili a zas o kus ďalej pri ďalšej.

Po odvezení sa strnisko niekoľkokrát pohrabalo, pretože zostalo ešte veľa  obilia, a potom sa na strnisku až do neskorej jesene pásli husi.Dobrá pasáčka chodila a hľadala zabudnuté klásky,aby nič nevzalo skazu.  Pohrabané a pozbierané dávali sliepkam na vyzobanie. Obilie sa dávalo v snopkoch pod strechu stavieb, „na vúkol“, odkiaľ sa počas mlátenia  vyberalo.

Mlátilo sa cepami na húvne. Cepy boli na dlhej rúčke-palici na spodu s dierkou - koženným remienkom  zviazané s asi 30 cm dlhým hrubým valčekom. Silnými pohybmi palicou sa udieralo valcom na zemi rozprestreté obilie po kláskoch.Keď vypadalo všetko obilie, slama sa odložila nabok, obilie sa primietlo a drevenou širokou lopatou-vejačkou sa „prefukovalo“-prehadzovalo vymlátené obilie proti smeru vetra.. Prefukovalo sa preto, aby prievan (húvno bolo z obidvoch strán otvorené)odvial plevy ( nepotrebný odpad, obaly z obilia), niekde sa ešte na chlieb preosievalo riečicou(okrúhle veľké sito).

    

     Niekedy v prvej polovici 20.storočia zakúpili v obci mlácačku.Bol to stroj na mlátenie obilia, na benzínový motor.Mláťačka sa dala do pohybu pomocou remeňov a kolies, vždy sa o ňu staral jeden majster mašinér.

Na mlácačku vyšiel najskúsenejší chlap, ktorý „špajzoval“. Teda vkladal povolené a mierne roztrasené snopy kláskami nadol do mašiny. Pri ruke mu bol niekto, kto vedel rýchlo chytať snopky, ktoré hádzali  z vúkolu na mašinu,ale musel na nich aj rozrezať provieslo a rýchlo každý snop podať správne otočený špajzérovi ( dlho som to robievala ja, veľa susedom.Lebo keď sa mlátilo, tak postupne celá osada. Potom sa mlácačka odviezla ďalej).

Okolo mlácačky boli ľudia, väčšinou vo dvojiciach-jedni odoberali naplnené vrecia,iní ich vymieňali za prázdne, niektorí odnášali plevy (to bola najhoršia, najprašnejšia a najpichľavejšia práca na celom mlátení a ja som ju neznášala, napriek tomu, že ma ku tomuto úkonu nikto neprinútil.) Chlapi odnášali slamu obďaleč na kopu, kde sa veľmi radi „komzovali“ deti. Skákali do slamy, robili v nej tunely a vyšantievali sa na nej. Slama sa potom odkladala na poval, pod strechu, aby bolo čím podostielať pod statok počas celého roka. Gazdiná pripravila jedlo a pitie a po skončení mlátenia bol „oldomáš“.

     Počas roka museli v každej domácnosti nasušiť dostatok sena a ďateliny na kŕmenie zvierat v zime. Dva-tri krát sa kosili  a sušili trávy (po prvom kosení bola mladzina. Tá keď dorástla, bolo z nej najkvalitnejšie seno).Počas sušenie raz alebo dvakrát sa sená obracali, obyčajne ráno, aby preschlo aj to, čo bolo obrátené k zemi.V noci navlhlo. Potom sa dávalo na kopy- do zeme sa v´tlkol dlhý kôl a okolo neho chlapi vŕšili seno, ktoré ženy hrabali. Všetky poľné práce sa robili za nádherného zvuku ťahavých maríkovských trávníc.(piesní).

Ľubka

Foto: http://www.myjava.sk/index.php?option=com_zoom